Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 1. 12. 2011 21:28

Zobrazení: 23841

Strávit týden na šumavské Modravě a seznámit se s dalšími uživateli cyklopřívěsů, prohlédnout si individuální úpravy a vylepšení - to zní jako dost dobrý důvod k tomu, aby se člověk zúčastnil a to navzdory nesmyslnému šílenství, které tento rok vyvolalo sdružení Pes přítel člověka, které prosazovalo zákaz trápení psů v cyklovozících určených pro převoz psů. Děti se s tím "svezly" a i když masy cyklistů protestují, stejně se kolem toho dělalo a dělá dusno. Šlo již o 7. ročník tohoto setkání a nejobtížnější nebylo jak by se mohlo zdát odjezdit v daném terénu a profilu jednotlivé trasy, ale vůbec se dostat na listinu účastníků.

Jak jsme se dostali na seznam
Věděl jsem z předešlého roku, že je to s tímto setkaním podobně obtížné jako s Kololodí, nebo blahé paměti s lístky do Divadla Járy Cimrmana - kdo zaváhá, nejede. Osvědčení účastníci navíc dostávají nabídku účasti s měsíčním předstihem, takže když se dostane na web informace o srazu, je skoro plno - většina se totiž vrací a výjimkou nejsou ani 4 i více násobní účastníci. Nezbývalo než každý večer poctivě kontrolovat web, nepolevovat a po 2 měsících pilného čekání ihned po zveřejnění vyplnit přihlášku a odeslat zálohu. Bylo to o fous.

Balení a cesta
Stále ještě používáme krátkou Feldu a dopravit někam vozík, dvě kola, dva dospělé, dítě a kvanta bagáže - to je umění hlavně co se týče srovnání všeho tak, aby se to vešlo. Tentokrát to bylo na týden a hrozil déšť a větší zima, než v Rakousku, takže toho bylo i o něco víc. Nicméně se zadařilo, využito bylo asi každé místečko a tak jsme mohli vyrazit. Původní plán byl, že vyjedeme po 12. hodině a cestou sezbíráme pár kešek. Jenže jsme se trochu zdrželi a vyrazili až po 14. hodině, takže pokud jsme chtěli dorazit včas na úvodní setkání, nebylo možné se zdržovat geocachingem. Přijeli jsme v 16:30 a sotva jsme doplatili ubytování, snídaně, vzdušné a převzali pokoj, už jsme museli seběhnout do společenské místnosti na úvodní proslov majitele agentury DvePlusDve coby pořadatele setkání.

Pondělí - den první
Tak dnes nás čeká první že 3 plánovaných společných výletů.

Po snídani jsme poskládali jízdní soupravu s obvyklou hmotností cca 185kg včetně odrážedla, protože jsme z úvodních informací vyrozuměli, že bude pro děti dostatek zastávek.

Tady nás čekalo překvapení - první zastávka byla na odbočce do kopce a když jsme tam dorazili (cestou jsme několikrát stavěli na čurání, papání, podání hraček apod., sundali jsme v očekávání alespoň 20 minut prostoru pro vyřádění dětí odrážedlo a nechali Filípka aby si pojezdil. Jenže sotva na odrážedlo sedl, bylo zaveleno k odjezdu, takže když jsme Filípka přesvědčili, že se má vzdát odrážedla a usednout zpět do vozíku, byli už skoro všichni na cestě do kopce. Na vrcholu jsme si odskočili pár desítek metrů do lesa na kešku a když jsme sjeli dolů, v dálce už se vozíky řadily na tréning spanilé cyklojízdy naplánované na středu. Bylo jasné, že tréning nestihneme, takže šlo odrážedlo opět dolů a Filípek se alespoň pěkně projel. Tento první den ve mě nezanechal trochu rozporuplné pocity - měl jsem představu, že jsme tam kvůli dětem a jejich vyžití a začalo to vypadat, že prioritou je odjet to celé co nejrychleji. Po návratu jsme dali oběd a vyrazili na druhou polovinu trasy směr tříjezerní slať.

Filípek dal ve vozíku hodinu spánku, my se vystřídali u kol a prohlédli si slať a posbírali odpovědi na otázky pro jednu místní kešku. Po návratu v rámci procházky před večeří jsme odlovili ještě jednu kešku přímo na Modravě.

Úterý - den druhý
Dnes je volný den a každý si tedy může jet kam chce. Filípka trápí průjem a i když má Jana s sebou dvě objemné lékárny (jak s oblibou říkám "téměř operační sál"), lék na tyhle problémy nějak chybí. Je tedy rozhodnuto, že frčíme nejdříve do Sušice do lékárny.

Filípek si tam koupil i něco v hračkárně a cestou jsme se mrkli na zoubek nějaké té kešce. Po návratu šel Filípek opět spát a poté jsme stihli už jen krátký výlet s cyklovozíkem na Březník (samozřejmě jak jinak - pro kešku).

Cestou zpět se ovšem Filípek celkem slušně projel na odrážedle. Cesta z Březníku je totiž skoro plynule klesající, takže mohl pěkně frčet. Chvílemi nám docela trnul úsměv, protože dosahoval rychlosti 14km/h a to je ve věku 2.5 roku celkem slušná rychlost. Ujel s námi takto asi 4 km, jednou vjel do příkopu a samozřejmě se párkrát vyválel, ale vždy se zvedl a na nabídku jestli nechce do vozíku vždy reagoval tím, že sebral odrážedlo, nasedl a jel dál.

Na večeři jsme přijeli o 45 minut později, což znamená, že jsme se dostali trochu do kolize s druhou várkou strávníků.

Bohužel polovina účastníků má den o hodinu kratší, s čímž se asi nedá nic dělat - leda se stravovat individuálně.

Středa - den třetí
Ráno nás probudil déšť bubnující na střechu. Koukl jsem na radarové animace srážek a vypadalo to dost špatně - jako by do republiky vstupoval déšť jen v té části hranic u které se nacházíme a vypadalo to jako dlouhý doutník s odhadem, že pokud za tím další oblačnost není, mohlo by to do 10:00 přejít. Nakonec tam ještě i něco bylo a i když se dnešní společná jízda odložila na 11:00, nakonec byla zrušena kvůli mokru a loužím a přeložena na čtvrtek. Program byl tedy v háji, po obědě nás čekalo uspávání a pak jen chvilka na malou vyjížďku. Rozhodli jsme se zajet na další kešku, která měla bý na červené trase. Vystoupali jsme nahoru do prudkého kopce nad Modravu - je tam úžasný výhled a pak to přišlo - narazili jsme na značku "zákaz vjezdu cyklistů". Od kešky jsme byli asi kilometr. Tak to holt dotlačíme - když už tady jsme - nejdříve to vypadalo jako dobrý nápad, ale pak se cestička začala povážlivě zužovat, stávala se kamenitější a kamenitější, takže jsme to po 500m vzdali a dál se Jana vydala pěšky sama, zatímco já jsem hlídal kola a cyklopřívěs.

Po návratu jsme byli opět trochu později na večeři a dali nám to pěkně "vyžrat" - čekali jsme na jídlo snad půl hodiny, takže jsme opět překáželi ve druhé várce.

Čtvrtek - den čtvrtý
Obloha je skoro čistá, takže vyrážíme konečně na plánovaný výlet.

Kousek jedeme po silnici, pak odbočujeme na turistickou trasu a po chvíli jsme v místě, kde bylo avizováno, že je zákaz vjezdu cyklistů a kde všichni společně budeme tlačit na nejbližší rozcestí, kde není platnost zákazu prodloužena, čili od rozcestí již neplatí.

Bylo to tak prý i dohodnuto s příslušnými orgány, takže je to nejspíš OK. Pak následuje zastávka na louce u potoka.

Konečně dostávají prostor děti, takže obléhají most a potok a házejí do vody kamínky, fotí se, běhají a hrají si. Pak se vracíme na trasu a míříme k penzionu Hájenka, kde má být zajištěn (objednán s předstihem) dlabanec pro velkou skupinu cyklistů. Když jsme vystoupali na vrchol jeleního vrchu, objevila se kus rovinka, tak jsme sundali odrážedlo a Filípek dostal opět příležitost se pořádně protáhnout. Jenže po chvíli se rovinka změnila v celkem prudké klesání a co teď - Filípek natěšenej na odrážedlo a že to má i brzdu zatím neví. Tak jsme mu to jednou jedinkrát vysvětlil a našemu velkému překvapení sjel až dolů k Hájence a celou cestu brzdil. Cestou se tedy jednou vymázl a to celkem slušně - až si odřel helmu a čekali, jsme, že bude mít silničního lišeje na tváři, ale přesah helmy ho ochránil a když se trochu vyplakal z leknutí, zvedl odrážedlo a hrdinně pokračoval v bržděném sestupu. Dole nás čekal zásek u zrenovovaného stabiláku Slavia, který Filípkovi učaroval a zatímco ostatní projížděli kolem, my stáli a čekali, než Filípek "dopáčkuje".

Návštěva restaurace v penzionu Hájenka pak byla tak trochu černou můrou. Nevrlá obsluha si nedělala starosti s tím, že dorazila předem avizovaná skupina stovky hladových jedlíků a nestíhala ani roznášet pití. Kdo měl štěstí, dostal alespoň polévku, jinak naprostá většina lidí hromadně rušila 15 minut před focením a odjezdem na spanilou jízdu cyklovozíků objednávku jídla. Na nás se polévka dostala, ale Jana v ní našla vlas, takže sem už asi raději nikdy. Po společném focení jsme se seřadili a sjeli v jednom dlouhém štrůdlu dolů na Modravu. Cestou nás čekala kamera na kterou všichni mávali a dole konečně něco k jídlu.

Pátek - den pátý
Dnešek je věnován cyklisticky celkem náročnému výstupu z Borové Lady přes Knížecí pláně a Bučinu až k pramenu Vltavy. Další zajímavé zastavení nás prý čeká na Knížecích pláních. Je tam další restaurace typu "Hospoda na mýtince". Podle Davida (pořadatel setkání) prý na dotaz, zda jsou schopni navařit pro 100 lidí speciální pralinkové knedlíky (místní extra speciální specialita) prý začalo vykrucování, že jsou schopni za hodinu udělat maximálně 20 porcí, pak že nemají velký hrnec, pro víc hrnců zase chybí hořáky atd. Někteří podnikatelé jsou opravdu zvláštní. Ale možná David nemluvil s majitelem ale jen s nezainteresovanou obsluhou. Za mě - v takových restauracích a hospodách by se patřilo společně dohodnout a nedávat dýžko. Ráno nás probudily mrazíky - auta byla pokrytá jinovatkou a nahodit před snídaní držáky kol byl celkem mrazivý úkol.

V očekávání chladného dne jsme se zateplili (dlouhé cyklogatě, bundy), ale v Borové Ladě již bylo jasné, že jsme to přehnali. Bundy tedy zůstaly v autě. Cestou k již zmíněné hospodě jsme odlovili jednu blbě zaměřenou kešku navíc dost schovanou v porostu a asi 500m před hospodou se Filípek rozhodl, že bude pokračovat na odrážedle (do kopce). No dobrá, ať si jede, jen nám to trvalo docela dlouho než jsme dorazili a než Jana koupila alespoň zmrzlinu a něco k pití, už se všichni zvedali k odjezdu. V té chvíli jsme si přestali dělat starost o čas. Věděli jsme, že pokud dorazíme na večeři, bude to stačit.

Nevynechali jsme proto ani kešku poblíž hřbitova na Knížecích pláních (odbočka na Furík), kde jsme zjistili, že jsme se o hodinu minuli s jedním kolegou cacherem, kterého známe a ani kešku na Alpské vyhlídce, kam jsme z Bučiny opět vystoupali a opět na odrážedle. Zajímavé je, že zpět na rozcestí kde předtím Filípek baštil kaši už sjet nechtěl. Pak jsme se začali drápat nahoru pod vrchol Stráž. Jana většinu kopce tlačila a já vedle ní točil pedály na 1-1 (takzvaně na kašpárka), což mi přišlo pohodlnější než celou soupravu tlačit do kopce. Odtud jsme sjeli dolů k prameni Vltavy. S hrůzou jsme pozorovali, jak se to tu změnilo. Když jsme tu byli naposledy, byl tu zelený les a teď je to torzo lesa plné oholených kůlů.

Kešky u pramene jsme samozřejmě vynechat nemohli, Filípek se vyřádil u vody a pak už jsme jen šlápli do pedálů a druhou půlku trasy jen točili řidítky, protože to jelo uplně samo. Už bylo ale trochu chladněji, takže bundy čekající v autě nám na ten sjezd trochu chyběly. Do Borové Lady jsme dorazili asi v 17:15, takže sbalit, naložit kola a návrat na základnu. Dorazli jsme akorát na večeři. Zdrželo nás jen cyklonářadí, které Filípek objevil za cedulí penzionu Modrava, kde jsme byli ubytováni. Je to sadá imbus klíčů, šroubováky, velká pumpa, nýtovač, pedálový klíč - vše na ocelových lankách zavěšené do držáků a je volně k dispozici jako první pomoc cyklistům. Filípek to využil o "opravě" plastového traktoru.

Po večeři jsme šli rovnou do sprchy a uspávat, protože odpoledne Filípek nespal přes den ani minutu.

Sobota - den pro děti
Dnešek je věnován dětem a pak i dospělým. Je připraven závod odrážedel, dětských kol i plastových traktorů, házení míčem do vozíku a pak až do pozdního večera grilování a popíjení. 10 minut před startem závodu odrážedel všichni trénují, zatímco Filípek se nedokáže odtrhnout od kamínků na přilehlém dětském hřišti. Když se konečně uvolil, že půjde závodit, bylo po tréningu, takže na to musí jít rovnou po hlavě. Čekali jsme na startu celkem dlouho. Snad všichni co tam byli nás z boku předbíhali (to jsem tak nějak nepochopil), ale nakonec se Filípek dočkal. Alespoň několikrát viděl, co se má dělat.

Nevyrazil uplně nejrychleji co umí, v místě kde se měl otočit kolem dřevěného špalku trochu váhal, ale nakonec za povzbuzování moderátora Davida do cíle dorazil s úsměvem a pak už chtěl jenom znova závodit. Takže jsme vrazili na přilehlou cestu, našli dřevěný špalík a tam jezdili do zblbnutí. Dostat ho na soutěž v házení míčem se nám ale nepodařilo - prostě to odmítal. Po obědě se začalo grilovat a než šel Filípek spát, ještě jsme stihli vyhlášení výsledků, kde medaili dostal každý. Byly to medaile čokoládové, což ten náš sladkomil odhalil už na stupních vítězů, takže z ocenení zbyl jen diplom a šňůrka, což jsou věci, které se sníst nedají. Na dotaz kde je ta medajle nam sdělil, že v pusince. Na následujcí otázku, jak teď ukáže babičce a dědovi jakou dostal medaili suveréně odvětil "vypláznu jazyk". Tím nás uplně odrovnal. Po uspání jsme si dali klobásku, já nějaké to pivko (Svijanský máz) a než jsme se nadáli, byl tu večer, s ním večeře a další uspávání. Na dveřích se objevila cedule vybízející k účasti na nočním cyklovýletu na Poledník, což se mi zdálo jako lákavá nabídka - zvláště když na vrcholu je neodlovená keška. Původně to bylo nazváno výstupem na Půlnočník, protože na minukých ročnících se sem jezdilo na půlnoc. Nakonec jsem tedy neodolal a zúčastnil se jako jeden z 11-ti lidí, kteří se nechali zlákat malým nočním cyklovýletem. Alespoň jsem mohl využít cyklosvětla, kerá jsem před časem vyrobil a nainstaloval na své i Jany kolo. Teple jsem se oblékl, přehodil sklo v brýlích za žlutou a 10 minut před odjezdem jsem již stepoval venku připraven vyrazit. Trasa je zpočátku rovinatá, tempo drží všichni celkem snadno. Na každém rozcestí se čeká na ty pomalejší. Pak následuje prudké vytrvalé stoupání. Trochu mě zaskočilo, že se jelo zákazem vjezdu cyklistů. Druhá možná trasa je extrémně kamenitá a toto byla asfaltka a kratší i když o poznání strmnější trasa. Dá se to i pochopit a možná i omluvit - touto dobou zde určitě nikdo chodit nebude a jedeme tudy nahoru rychlostí chůze a nepádíme dolů jako blázni. Nahoře se dělá společná fotka a já se trhám od skupiny s tím, že jdu na kešku. Jenže co čert nechtěl - kešku ne a ne najít. Po asi 10-ti minutách se vracím zpět ke kolům, kde už ostatní čekají na sjezd dolů. Odjíždím tedy bez plánované kešky. Dolů jedeme po kamenité trase (nefrčíme zákazem), protože takto je to bezpečnější pro případné noční chodce, kdyby se přeci jen nějací objevili. Musíme ovšem dávat daleko větší pozor, protože kameny na cestě jsou občas celkem velké. Kdysi jsme tu jeli nahoru natěžko na trekových kolech s Janou a od té doby ta trasa moc změn nezaznamenala. Já si teprve zvykám na 29" obutí a jinou geometrii, takže jedu poslední a dělám světlušku dvěma jezdcům, kterým jejich čelovky nějak vypovídají službu. Dole nás čeká jásající dav a máme slíbeny ty nejlepší kousky z grilované uzené kýty. Když jsem se osprchoval, převlékl a s Janou vratil dolů, už moc masa nezbylo, ale na 2 porce to ještě dalo.

Zbytek večera jsme se bavili o cestování s dětmi, o dětech, popíjením a vytrvalým telefonováním nahoru, protože jsme si doma nechali chůvičky a jediná možnost jak se vzdálit a mít prcka alespoň trochu pod kontrolou bylo nastavit mobila do tichého režimu, zapnout automatický příjem hovoru a nechat ho u postele.

Neděle - odjezd
Odjíždíme za deště, před Plzní chytáme pořádnou průtrž a v intenzivním dešti přijíždíme i do Hořovic. Kola se cestou umyla, takže budu mít o chlup míň práce ;o). Se zdravím jsme na tom ovšem hůře. Já mám citelnou horečku, později zimnici, rýmu a kašel. Filípek silnou rýmu a Jana se večer už taky na nic moc nezmohla a ulehla s celkovou slabostí a bolestí svalů a kloubů, což je předzvěst mojí horečky. Podle všeho jde o bacil, který se dostal mezi účastníky celkem hromadně, protože posmrkávání a utírání dětských nosů bylo od půlky setkání téměř permanentní starostí většiny rodičů. Možná něco chytil kuchař co nám vařil, nebo se děti nakazily od sebe - těžko říct. Kešky jsme cestou domů vynechali kvůli dešti i našemu zdravotnímu stavu - tedy až na jednu, kvůli které jsme sbírali části finální souřadnice na několika dalších místech.

Celkové hodnocení
Až na pár maličkostí, které jsou silně individuální, nebo těžko ovlivnitelné se toto setkání povedlo - neskutečně pěkné počasí (proti předpovědím), dobrá parta, dobře vybrané trasy, zakončení soutěžemi dětí atd. Oba jsme se shodli, že jestli bude možnost, tak si to rádi zopakujeme a zařadíme se mezi ty, kteří se na setkání vracejí.

Další informace
Vzhledem k výše uvedenému se srazu příliš velká replama nedělá. Proklikat se na webu www.dveplusdve.cz k alespoň nějakým informacím a videím z minulých ročníků je docela fuška, takže se může hodit přímý odkaz na stránku s videi a fotografiemi z minulých ročníků. V době zveřejnění tohoto článku tam ještě nebylo video z posledního 7. srazu o kterém zde píšu, ale snad jej časem doplní.

• Předchozí
• Následující