Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 12. 7. 2005 7:19

Zobrazení: 13719

A opět déšť a mraky - sice ne po celou dovolenou, ale asi je přitahujeme, takže příště než odjedete na vlastní dovolenou, raději zkontrolujte, že také nevyrážíme (mohlo by to pro Vás znamenat spoustu vody ;o)))

sobota 2.7.2005 (60 km)
Na cyklodovolenou jsme se poměrně poctivě připravovali a brašny tak již byly od minulého dne pověšeny na kolech - jen vyrazit, takže ráno proběhlo bez chaosu a spěchu. Sjeli jsme na nádraží do Hořovic s patřičným předstihem a v očekávání velkého množství turistů jsme raději zakoupili jízdenky I. třídou, kde bývá obvykle prázdno. Naložili jsme kola a s naší početnou bagáží si sami užívali prázdného kupé. V Praze jsme kola znovu nastrojili a metrem přejeli z Hlavního nádraží do Holešovic, odkud nám za hodinku jel rychlík. Tady si musím dovolit jednu velkou výtku na adresu Českých drah - skoro to vypadá, že ČD úmyslně brání přístupu cyklistů do severních Čech, protože jinak si nelze vysvětlit, že do Děčína se po kolejích s kolem téměř nedá dostat - maximálně brzy ráno vlakem EuroCity a to ještě s povinnou rezervací místa pro kolo, protože kapacita je omezena na 8 kol a pak jedním rychlíkem do Ústí nad Labem s dojezdem pomocí o mnoho později jedoucího osobáku a nebo jedním dalším takto kombinovaným spojem až v odpoledních hodinách. Na takto frekventované trati vedoucí do cyklisticky docela zajímavé oblasti bych to tedy vůbec nečekal. Nakonec to byl i důvod ke změně našich plánů a namísto v Děčíně jsme začínali naší trasu v Ústí, protože na další přesedání a čekání jsme již prostě náladu neměli. Celou situaci umocňuje fakt, že nebýt průvodčího, který po totálním naplnění nákladního oddílu jízdními koly nakonec svolil s umístěním zbytku kol do uličky, tak jsme se snad z Prahy do Ústí s kolem ani nedostali. V jinak totálně našťouchaném vlaku byla jako obvykle téměř prázdná první třída, takže jsme si opět zabrali jedno kupé a až do Ústí si užívali pohodlí. V Ústí nad Labem po vyzvednutí kol a jejich nezbytném ověšení vším naším vybavením jsme zamířili k prvnímu bodu naší pouti - k místní ZOO. Sem je s kolem vstup zakázán a o nějaké úschovně kol si zde mohou nechat jen zdát, ale ochotná paní prodávající lístky a celý den koukající na protější zábradlí nám vyšla vstříc a nabídla se, že na kola dohlédne, takže jsme je zde zanechali i s veškerou výbavou a pouze s cennými věcmi jsme vyrazili na prohlídku.

Po té jsme vyrazili směrem na Neštěmice a odtud přes Ryjice vytrvalým stoupáním k obci Libov. Odtud pak již o něco lepší cestou na Lipovou a Mnichov, kde jsme na chvilku zakotvili v místní autobusové zastávce a něco málo (maminčiny řízečky) snědli. Táhlým sešupem jsme sjeli až do obce Libouchec, odkud nás čekala pohodová rovná cesta do Jílového. Po doplnění zásob vody a pečiva jsme se vydali na Sněžník. Trochu jsme si to zpočátku zjednodušili objížďkou přes sídliště, ale takto prudký kopec s plně naloženým kolem a ne zrovna moc vytrénovaným tělem nás nakonec stejně donutil prudší části kola tlačit. Střídavou metodou tlačení a jízdy jsme se ale nakonec na vrchol k rozhledně vydrápali. Doslova za 5 minut 12 jsme dorazili k rozhledně, neboť mají otevřeno do 17 hodin a my dorazili v 16:45.

Na rozhlednu jsme se dostali a to byla ta nejsladší odměna, neboť výhled byl překrásný (i když bez mraků by bylo vidět určitě dál). Po zlikvidování zbylých řízků jsme se pustili do trasy směr Děčín po tzv. Krušnohorské cestě. Cestou jsme ještě odbočili na Vlčí jezero a vzhledem k pokročilé hodině jsme se rozhodli, že nakonec zůstaneme v kempu v Děčíně, ale to jsme netušili, že jej doposud od povodní nikdo neuvedl do provozu (v mapách ale stále figuruje). Naštěstí jsme kousek za původním kempem narazili na reklamu, kde bylo uvedeno, že v Nebočadech existuje kemp s koupáním a protože to bylo skoro po rovnice a podstatně blíž (na rozdíl od původně plánovaného kempu ve Staré Olešce, kam bychom se ještě poměrně dlouho drápali do kopce), bylo rozhodnuto. Po pohodových 6 km stavíme stan hned vedle bazénu, do kterého jsme nakonec i přes poměrně pokročilou hodinu a mírně zamračenou oblohu hned vlítli a měli jej sami pro sebe.

neděle 3.7.2005 (34 km)
Ráno jsme samozřejmě zahájili koupelí v bazénu a po zabalení věcí těsně před odjezdem jsme si koupel ještě jednou zopakovali. Kolem poledne jsme se vydali a cestu směr Děčínský zámek.

Zde nás zaujala tzv. "Dlouhá jízda" a po prohlídce nádvoří navštěvujeme i růžovou zahradu, která je právě v plném květu a vůně se tu line ze všech stran. Po přejezdu na druhý břeh doplňujeme v místním hypermarketu zásoby a vydáváme se na cestu podél Labe přes Horní a Dolní Žleb do Shöny. Kousek za Děčínem se silnice rozděluje a my se vydáváme po cyklostezce.

Na té se bohužel střídá povrch za povrchem a z 10 druhů je 9 tak hrbolatých, že nás bolí zadky ještě teď. U Dolního Žlebu naštěstí začíná cyklostezka pravé německé kvality (krásná rovná asfaltka). Se zájmem sledujeme, jak se německý pár cykloturistů na konci asfaltky zastavuje a otáčí svá kola (ani se jim nedivím - směrem na Děčín je to povrch spíše pro cyklomasochisty). Díky vstupu do EU projíždíme bez kontrol až do Hřenska, kam jsme se z německé strany dostali přívozem. Malý problém byl s placením, protože 100€ bankovka byla poněkud moc. Naštěstí berou i českou měnu. Jsme ve Hřensku, které je kouzelné a dojem kazí jen zástupy vietnamců a podměrečná porce předražené točené zmrzliny. Nám to ale náladu nezkazí.

Chvíli posedíme a vydáváme se na Mezní Louku po silnici mírně a vytrvale stoupající. V kempu stavíme stan, honem do koupelny, uvařit, najíst a šupem do spacáků.

pondělí 4.7.2005 (47 km na kole a 14 km pěší tůra)
Po vydatné snídani opouštíme stan i kola a vydáváme se na pěší tůru k Pravčické bráně. Cestou obdivujeme pískovcové skály, pořizujeme fotky a při tom stále pochodujeme. Po 7km jsme u cíle - Pravčická brána je přímo před námi. Průchod vstupní branou stojí každou osobu 50 Kč, což se nám zdá poněkud předražené na to, že jde o přírodní útvar.

Kocháme se okolím, kupujeme si neskutečně předraženou sodovku, které nalili oproti vyvěšenému ceníku o polovinu víc a taky si o polovinu víc řekli, aniž by se zeptali zda chci oproti ceníku větší porci. Vracíme se zpět do kempu pro kola a prakticky hned po návratu je sedláme a vydáváme se do Hřenska. Zde obědváme před obchodem, doplňujeme zásoby a vydáváme se k přívozu. Chvíli trvá, než přívoz přijíždí, protože na druhé straně nastupuje takové množství cyklistů, jaké se hned tak nevidí. Přívoz je narvaný k prasknutí koly a stejně dlouho trvá, než všichni vystoupí. Na druhé straně jsme za chvilku a podstupujeme celní fofrkontrolu (asi zátah na pašeráky cigaret, protože se po cigaretách ptají).

Vydáváme se po asfaltové cyklostezce směrem na Bad Schandau. Kocháme se pohledem na druhý břeh, kde trčí krásné pískovcové skály. V Bad Schandau se po mostě vydáváme na druhý břeh a hurá na Königstein. Vzhledem k pokročilé době nám musí stačit pohled z podhradí. Po troše odpočinku se vracíme do Bad Schandau, kde volíme cestu po druhém břehu. Na cestu se vydáváme se smíšenými pocity, ale vzápětí zjišťujeme, že cyklostezka je velice pěkně udělaná. Na hlavní silnici musíme sjet až těsně před hranicemi v obci Schmilka. Jsme opět v Hřensku, kde jsme se podívali na Edmundovu soutěsku a hurá do stoupáčku na Mezní Louku.

úterý 5.7.2005 (1 km pěšky pro snídani, na WC, do sprchy, pro vodu apod ;o)
Dnes se nedokážeme vzdálit od stanu, protože od rána prší a prší. Jen jsme zvědaví, co nás čeká zítra.

středa 6.7.2005 (45 km)
Po probuzení zjišťujeme, že už neprší, ale obloha je stále ošklivá a zatažená. Přes to se rozhodujeme vyrazit, balíme, plně osazujeme naše kola bagáží a už frčíme. Kousek za kempem odbočujeme na malou Pravčickou bránu.

Cesta je pěkně do kopečka, ale dalo se to zvládnout. Po prohlídce této zmenšené sestřičky velké Pravčické brány pokračujeme po tzv. "České silnici" na Šaunštein. Název této cesty je opravdu příznačný, neboť 8 děr na 5 metrů může být opravdu asi jen v Čechách (a tady v délce několika kilometrů). Na loupežnický hrad Šaunštejn je výstup vcelku krkolomný a Jana v obavách že nepojde úzkou průrvou mezi skalami výstup vzdává.

Je to škoda, protože z mého pohledu je odtud opravdu krásný rozhled. Dále pokračujeme na Vysokou Lípu a přes ní na Jetřichovice. Zde jsme se tak těšili na trpaslíky, že jsme zapomněli udělat zajížďku na Falkenstein a tak jsme ho omylem vynechali. Zato zastávka u trpaslíků byla opravdu pěkná.

Těsně za nimi se pak z Rynartic kocháme pohledem na okolí a i když plánovaný výstup na Křížový vrch se nekonal (nenašli jsme přístupovou cestu), jsme spokojeni a dáváme se sešupem do Dolní Chřibské a odtud pak dále přes Staré Doubnice a Kyjov do Rumburku. Kemp Dymník u koupaliště zprvu nemůžeme vůbec najít - to proto, že již takto nevystupuje a i když nadále je možné zde postavit stan a využít místního zázemí, navenek jde již o tzv. Penzion s chatičkami.

Sprcha tu je, záchod taky a na tu jednu noc to stačí (i když třeba umyvadlo s nízkou automatickou baterií k natočení vody do flašky použít nelze - nevejde se).

čtvrtek 7.7.2005 (42 km)
Dnešní ráno nám začalo již v 5 hodin, kdy nás probudilo bubnování deště. To jsme ještě netušili, kolikrát za den si tento zvuk ještě vychutnáme, ale po druhém probuzení již nebylo po dešti ani památky a stan také poměrně rychle uschnul. Posnídali jsme zbytky našich zásob, zabalili a rozhodli se pro včasný výjezd, protože v plánu bylo 57 km s množstvím zajímavých míst na trase. Přes centrum Rumburka přijíždíme k hranicím a přes Seifhennersdorf a další hraniční přechod se dostáváme do Varnsdorfu, kde doplňujeme zásoby v místním hypermarketu. Potkáváme tu rodinu, která je zde autem a prý nás viděli v Rumburku a nechápou, jak je možné, že jsme tu dřív ;o)). Vydáváme se do Dolního Podluží. Až sem to bylo prakticky po rovince, ale ta právě končí - hned cestou na Jiřetín pod Jedlovou. Zde měníme směr na hrad Tolštějn, což je pořádný kopeček a navíc nás cestou potkala menší přeprška, kterou přečkáváme pod hustě zarostlým stromem. Zdoláváme Tolštějn, ze kterého je opravdu překrásný rozhled po kraji a pokračujeme šíleným výstupem na Jedlovou horu.

Cestu si krátíme po červené turistické cestě, díky které jsme si ušetřili nemálo zbytečného stoupání. Po pohodových 800 metrech se napojujeme na oficiální cyklotrasu, která je z počátku vysypaná jemným kamením a až kus před vrcholem se mění v pěknou asfaltku. Zde začíná opravdu šílené stoupání místy snad 45 stupňů a do toho se přidává déšť. Opět se schováváme pod strom a čekáme než to přejde. Těsně před vrcholem už opět dobíháme v dešti. Je zde restaurace a tak plánujeme, že si zde dáme teplý čaj, ale kola ověšená věcmi nemůžeme nechat jen tak venku, takže žádáme o pomoc personál a i když by se zde zastřešené místo viditelně našlo, jsme razantně odmítnuti. Chuť na čaj nás rázem přechází a nečas přežíváme venku s igelity na kolech a v pláštěnkách. Na rozhlednu se jen díváme - vše je v mlze a stejně by nebylo nic vidět. Navíc vstupenky jsou k zakoupení v téže restauraci a od takové firmy už ani slanou vodu - pomoc v nouzi se odmítat nemá. Déšť ustává, ale vidět by stejně nebylo, takže považujeme za náš cíl dobytí hory a odjíždíme směrem dolů. Dílem díky prudké cestě a dílem díky osazenstvu zdejší restaurace přejmenováváme toto místo na "Jedovou horu". Cyklostezka je rovněž docela zajímavá - až k hraničnímu rybníku jde spíše o pěšinu plnou kamení, děr a rozbahněných louží. Cyklostezkou se stala asi opravdu z leknutí. Přesto projíždíme a už nás nerozhází ani fakt, že tato cyklostezka je u Hraničního rybníka uzamčená ocelovou závorou okolo které se s takto navěšenými koly projet nedá. Znamenalo to tedy slézt, kola naklopit a pracně je protáhnout pod závorou. Nechápavě kroutíme hlavami a raději od tohoto místa plného nesmyslů odjíždíme. Projíždíme Kytlicemi po vytrvale klesající silnici až do České Kamenice. Zde nás opět velký liják zahnal až na zastávku autobusu. Déšť trvá poměrně dlouho a i když nakonec přestává, v dáli je vidět další tmavé mraky. Zbývající trasu tedy vzdáváme a míříme do centra Kamenice hledat střechu nad hlavou.

Hned první místo - penzion Kamenice se stává naším útočištěm a sotva za námi zaklaply dveře, spustil se liják, který již do noci neustal. Dáváme si teplou sprchu a jdeme dolů na grog, abychom z těl vyhnali zimu.

pátek 8.7.2005 (cca 6 km v dešti)
dnes zjišťujeme, že včerejší déšť stále ještě neustal a podle předpovědi má pokračovat až do konce týdne. Operativně využíváme jízdních řádů, které si vezeme jako vždy s sebou vytištěné z internetu (pro dráhy v okolí) a nalézáme vhodné spojení na Děčín a Kralupy, kde hodláme přečkat do neděle a odkud možná v neděli zrealizujeme alespoň zbytek trasy. Cestujeme osobními vlaky, přestupujeme v Děčíně a v Roudnici nad Labem.

sobota 9.7.2005 (17 km)
Den trávíme u rodičů a na návštěvě v Úžicích, kam si z Kralup zajedeme na kolech. Zpracovávám fotky z cyklodovolené a začínám pracovat na tomto popisu. Venku již neprší a podle satelitních snímků by snad už ani nemuselo (i když na cestě do Úžic začalo lehce poprchávat)

neděle 10.7.2005 (78 km)
Dnešek jedeme podle plánu, protože dle satelitních animací přijde pořádná oblačnost až tak za 5 hodin. Vyrážíme proto brzy, abychom to stihli. Cesta z Kralup na Kladno je mírně stoupající, takže je potřeba neustále šlapat. V Kladně nakupujeme vodu a pokračujeme směrem na Beroun. Tento úsek je kopcovitější, ale zase je tu poměrně dost odpočinkových sešupů. Za Berounem naposledy nakupujeme - tentokrát výjimečně dobré sýrové rohlíčky zapékané s plátky slaniny, obědváme a vyrážíme na další úsek směr Hořovice. V cestě je pár nepříjemných kopečků, ale zvládáme je v pohodě. V Hořovicích které leží na kopci nás čeká poslední a za ním už jen sjezd do Podluh. Těsně před Hořovicemi je v dálce vidět v dešti se ztrácející kopce. První vlna jde mimo, takže máme štěstí. Těsně po příjezdu a zaparkování kol v garáži sotva za námi zapadly dveře, již se začalo šeřit a přišel pěkný ceďák. Tentokrát jsme to stihli.

• Předchozí
• Následující