Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 8. 7. 2008 18:39

Zobrazení: 13581

Když jsme se minulý rok vrátili celí nadšení z kololodi, věděli jsme, že se sem rozhodně chceme vrátit. V okamžiku zveřejnění nabídky těchto zájezdů (sledovali jsme www.kololod.cz prakticky denně již od vánoc) bylo ihned jasné, kterou trasu a termín bychom rádi. Volali jsme známým, kteří tam byli minulý rok s námi a ještě něž jsme stačili říct, že máme vybranou jubilejní trasu a i termín, z druhé strany se ozvalo, že už mají vybráno a přesně se trefili jak do trasy, tak do termínu 6.6. - 15.6. Slovo dalo slovo a tak jsme obratem zájezd objednali. Jednalo se o jubilejní trasu (novinka v nabídce ku příležitosti 10 výročí kololodi). Náročností se měla blížit střední a jižní trase, což jsme věděli z minulého roku, že ujedeme a navíc i loď pro tuto trasu byla stejná jako minulý rok na střední trase - Tvrdi, takže jsme věděli do čeho jdeme.

Odjezd z Prahy z parkoviště na střeše Hlavního nádraží byl naprosto bez problémů. I jeden z řidičů byl stejný jako nás vezl před rokem, stejný přívěs i autobus. Jen lidé se vyměnili - potkali jsme zde jen jednu dvojici, která s námi jela i střední trasu, nicméně není to tím, že by lidé na kololoď jeli jen jednou a dost, ale je to tím, že je více tras a ještě více termínů. Dokonce by se naopak dalo říct, že my, ačkoliv jedeme již po druhé jsme zde byli stále nováčky, protože naprostá většina ostatních zde již byla 3 a vícekrát - jednoduše se klienti vracejí, což je lepší reklama, než by byly drahé spoty v televizi. Ani si neuvědomuji, zda byl tentokrát někdo na Kololodi poprvé. Ještě by bylo vhodné doplnit, že vlastně nešlo o čistou kololoď, ale o tzv. kombinovanou plavbu, kde byla místa jak pro cyklisty, tak pro turisty bez kola. Nakonec to dopadlo tak, že turistky byly jen 2 a zbytek cyklisti.

Naložili jsme kola i zavazadla a vyrazili na cestu. Tentokrát byla trasa mírně upravena - jelo se po D1 a v Jihlavě se nabírala ještě jedna paní s kolem. Stavělo se tradičně po 2-4 hodinách. Tentokrát jsme si poprvé všimli, jak druhý řidič jde spát do úložného prostoru - má tam polstrování, vytápění, větrání, interkom i světlo - prostě kompletní pohodlné lůžko - jó - ten se má. Cestou nám začalo pršet, ale uklidňovali jsme se tím, že u moře to bude jinak, i když ještě těsně před příjezdem k moři to vypadalo dost beznadějně. Nakonec v Bašce Vodě byla oblačnost roztrhaná a pěkně svítilo sluníčko. Párkrát sice ještě sprchlo, ale pořád to byly jen přeháňky a ne vytrvalý déšť.

Den 0. - Z Baška Vody na Hvar (32 km)
Vypluli jsme až ve 3 hodiny odpoledne, když byla loď po předchozím turnusu uklizena a byly naloženy nové zásoby pro nasycení hladových cyklistů. Průvodkyni nám tentokrát dělala Tereza, která zde zůstala a cestu si zopakovala.

Asi za 2 hodinky jsme přistáli v přístavu městečka Jelsa na ostrově Hvar. Večere v 19:00 nám trochu zkomplikovala plány, protože na vyjížďku byly necelé 2 hodiny času před a pak čas před setměním po večeři, což byla asi další hodina a půl. Nejdříve jsme se projeli do sousedního městečka Vrboska po pobřeží - trasu jsme znali již z minulého roku, nicméně Vrbosku jsme až tak dobře prozkoumanou neměli, takže jsme se projeli podél umělého kanálu mezi domy, přes který vedly asi 3 nebo 4 mosty, což trochu připomínalo Benátky.

Pak jsme se vydali po pobřeží kousek dál k plážím a vrátili se pak stejnou cestou přímo na večeři. Najeli jsme asi 14 km. Po večeři jsme plánovali, že vyrazíme na kešku - jedna byla asi 20 km daleko, museli bychom se dostat tunelem na protější pobřeží a po něm pak pokračovat. Druhá byla v 600 m nad mořem položeném místě - na nejvyšším vrcholu ostrova Svatý Nikola. Cesta měla být dlouhá asi 11 km a část měla být již podle mapy tak prudká, že bylo jasné, že tu budeme tlačit. Nicméně jsme vyrazili.

Mojí chybou jsme si udělali menší zbytečnou zajížďku, ale na trasu jsme se dostali a skončili jsme ve 21:10 v serpentinách ve výšce asi 450m nad mořem - ještě se mělo asi 2 serpentiny tlačit a pak asi 2-3 km měly být opět z větší části sjízdné. Bohužel přicházející tma zcela zhatila naše plány na odlovení kešky a výstup jsme přerušili, protože sjíždět tuto betono - asfalto - makadamovou cestu v úplné tmě, byť za svitu čelovek a předních světel by bylo docela nebezpečné. Udělali jsme proto čelem-vzad, nasadili osvětlení a vyrazili dolů. Šlo to pomalu, muselo se opravdu naplno brzdit, všude samý uvolněný kámen, takže na normální asfaltku jsme se dostali až za úplné tmy. Cesta do městečka již byla pohodová. Uklidili jsme kola, osprchovali jsme se a šli spát.

Den 1. - Po ostrově Hvar (56 km)

Snídaně byla jak se na kololoď sluší a patří zesílená a to řádně - teplé jídlo a halda chleba, který si je navíc možné i namazat a vzít na cestu. Dnešní trasa je poměrně jasná - vyrazíme z Jelsy, vyjedeme na hřeben a pak v nadmořské výšce okolo 200 m pojedeme na opačný konec ostrova do městečka Sučuraj. Vyložili jsme kola, navěsili na ně vše co jsme považovali na nutné a vyrazili na cestu.

Vyjeli jsme nahoru a opravdu - mírně houpavě jsme se mezi vesničkami vždy s výhledem na jednu či druhou stranu ostrova v klidu a pohodě proplétali mezi kopci. Nějakých 10 km před cílem měla být pěkná konoba a opravdu - narazili jsme na ní u cedule konce vesnice (ani nevím, že bychom nějakou projížděli ;o). Narazili jsme tu na naší průvodkyni a několik dalších kolegů z lodi.

Sotva jsme usedli, dorazili další. Voda již nám došla, takže jsme se pořádně občerstvili, trochu poklábosili a protože v konobě neměli nic k jídlu, vyrazili jsme znovu na cestu a hned za konobou vyplenili vlastní zásoby. Ještě nás čekal první defekt na kole, a tak si náš kamarád Fanda vyzkoušel jako první výměnu duše. Když jsme byli zase komplet, vyrazili jsme k cíli. K lodi jsme dorazili zjevně první, což nás trochu překvapilo. Sundali jsme z kol zbytečnosti, navěsili naopak tašku s ručníky, plavkami, botami do vody a věcmi na šnorchlování a vyrazili jsme na pláž. Koupáni bylo po té cestě velmi příjemným osvěžením. Po večeři jsme se ještě stihli projít a celkem unavení jsme padli a spali až do rána.

Den 2. - Po ostrově Korčula (52 km)

Ráno jsme se snídaní vypluli na ostrov Korčula. Výhodou vyplutí při snídani je, že plavba nezabírá cenný čas, drobnou nevýhodou je pro někoho, že kvůli focení musí odbíhat od jídla a pro některé i to, že pokud není plavba vyloženě klidná, může být problém vůbec něco sníst. Celkem vzato však s tím nikdo neměl problém - plavba byla klidná a i když občas někdo vyběhl na fotku, času na jídlo bylo dost. Udělali jsme si chleby do zásoby na cestu, vyklidili jídelnu aby ji mohla posádka uklidit a ještě v průběhu plavby jsme vyslechli instrukce pro dnešní trasu. Pak již stačilo se převléct, připravit si vybavení na kolo a v přístavu Račišce vyložit kola, vše navěsit a vyrazit na cestu.

První část trasy vedla do vesničky Pupnat - to je místo, kterým jsme již projížděli v opačném směru na střední trase. Po pár kilometrech jízdy po pobřeží bylo nutné vystoupat serpentiny na hřeben. Tuto cestu jsme si z druhé strany pamatovali jako úžasné, ale hodně prudké klesání po úzké asfaltce. Zespodu nahoru to byla opravdu zabíračka a naprostá většina lidí svá kola do kopce tlačila. Po překonání hřebene jsme velmi rádi zapadli do Pupnatské konoby na obídek a občerstvení. Dali jsme si obložený talíř s kozím sýrem, pršiutem, olivami a dalšími dobrotami. K tomu trochu chleba, něco k pití a jako bonus zdarma nám byla nabídnuta Travarica - místní kořalka s bylinkami. Zjistili jsme, že kdybychom jeli 20 km objížďkou směrem na město Korčula, patrně bychom nemuseli tlačit ani kousek cesty a dorazili bychom zhruba ve stejný čas. Na další část cesty jsme se všichni těšili - cesta, kterou jsme minulý rok jeli po nedodělané trase je prý až na 200m kompletně hotová - nová asfaltka klesající vinoucí se vysoko nad mořem v délce mnoha kilometrů. Po krátkém stoupání z Pupnatu jsem nasadil kameru na místo přední brašny. Držák jsem vyráběl pár dnů před odjezdem a umožňuje natáčet sjezdy. Jízda dolů zatáčkami s výhledem na moře byla fantastická. Následoval průjezd vinicemi, zvlněnou silnici přes Čaru do Smokvice, kde nás čekala opět nám z opačného směru známá stezka mezi vinicemi směrem k městečku Blato. Protože jsme tuto trasu sjížděli dolů, čekali jsme, že to bude řádná zabíračka, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to v naprosté pohodě. Další kopec jsme pak čekali nad Blatem, ale i když byl relativně dlouhý, opět jsme jej vyjeli bez potíží.

Dolů na pobřeží to bylo opět krásné klesání s pěkným výhledem na moře. Cestou po pobřeží do městečka Brna, kde nás v přístavu čekala loď, jsme si odskočili na takový malý, ale velmi malebný ostrůvek spojený s pobřežím velmi úzkým - dost možná uměle navezeným pruhem země.

Vybalili jsme zde naše koupací vybavení, které jsme s sebou vezli a šup do vody. Moc pěkně jsme se tu osvěžili a zbytek cesty téměř po rovince již uběhl jako nic - do městečka Brna to bylo jen pár kilometrů. Následovala večeře a hra v kostky, kterou jsme zakončili den.

Den 3. Po ostrově Lastovo (48 km)

Na tomto ostrově jsme poprvé - je poměrně malý (v porovnání s ostatními), ale docela zvlněný - přístavní městečko Zaklopatica je malinkaté a samotný přístav je dokonale chráněn před případným vlnobitím - až na 2 úzké průplavy se jedná o kruhovou zátoku, takže vyvolává představu utajeného doupěte pirátů. Přesun k ostrovu byl opět časně ráno, spojený se snídaní a briefingem. My máme na dnešek naplánovány dvě kešky. Na mapě to vypadá jednoduše, ale průvodkyně nám trochu kazí plány - mapa skoro vůbec neodpovídá realitě. Naštěstí vrchol Hum je v plánu oficiální trasy a doplněk trasy pak vede i kolem kopce, na jehož vrcholu je druhá keška. Vyrážíme tedy spolu s ostatními a protože na druhé straně je prý pěkné koupání, bereme s sebou plavky a další koupací vybavení.

Po vystoupání nad městečko Lastovo ještě chvilku mírně stoupáme, abychom se přehoupli přes hřeben a mohli sjet serpentýnami až do přístavního městečka Uble. Odtud po pobřeží míříme k vojenskému ostrovu Přežba, který je v těsném sousedství a je s Lastovem spojen malým mostem. Hned za mostem nacházíme nádherné místo na koupání, kde je prakticky volno, takže se převlékáme, lezeme do vody a sluníme se na břehu.

Okolo 12:00 jsme již oblečení, dáváme si zmrzlinku a odjíždíme zpět po pobřeží, abychom pokořili Hum - nejvyšší vrchol ostrova. Po 3 kilometrech stoupání v poledním pařáku, kdy jsme většinu trasy tlačili, jsme úplně spocení nahoře.

Výhled je fantastický na všechny strany - je dobře vidět, že jsme na ostrově. Hum má vlastně 3 vrcholy - je tu i heliport a vojenská základna. Na jednom z vrcholů je vysílač a keška, kterou jsme celkem snadno našli. Potkali jsme tu dvojici, která sem vyjela autem. Nebylo rozumět o čem se baví, ale vypadalo to, že taky hledají kešku a zaslechli jsme slovo GPS, takže jsme bezostyšně začali hledat. Nejdřív jsme našli jen prázdnou krabičku od doutníků, chvilku jsme se bavili o tom, že to není ono a i když jsme pokračovali dál v hledání, pár se sebral a odešel. Nakonec jsme našli mikro kešku v obligátní krabičce od filmu, dali razítko do logbooku, zalogovali datum a čas nálezu a mohli vyrazit na cestu. Dolů to bylo skoro stejně náročné jako nahoru. Použili jsme totiž pokračování cesty směrem na městečko Lastovo, což však již nebyla asfaltka, ale hodně hrubý makadam. Místy byl tak hrubý, že bylo nutné 10-20 metrů kolo vést. Nicméně jsme tento terén vhodný spíše pro horská kola na našich trecích zvládli a to je prý jen pro horská kola a opravdu otrlé trekaře. Na okraji Lastova jsme odbočili na 15km přídavek, vedoucí po polních cestách, z nichž většina vypadala jako by je právě před týdnem někdo dokončil. Na křižovatkách nás navigovala modrou barvou nastříkaná písmena "G", která na ostrovech Geotour používá k vyznačení správných odboček. GPS začala ukazovat, že se blížíme ke kešce a když jsme byli asi 1km daleko, vyloupl se za zatáčkou dost šílený kopec. Z fotografií jsme věděli, že bude někde u vrcholu, ale takhle zespodu to vypadalo zcela beznadějně - museli bychom do údolíčka z něj pak do naprosto šíleného srázu. Pak nás ale cesta navedla na opačnou stranu, kde byly vedle sebe dva vrcholky a mezi nimi hřeben. Svah již nebyl tak prudký, ale vzdálenost 650m od cesty byla již od pohledu dost. Nicméně jsme to zkusili - ale jen my dva - kamarádi, starší a moudřejší šlápli do pedálů a rychle nás opustili. Po nějakých 100m skákání po kamenech s občasným slezením do pichlavého porostu mezi nimi to Jana vzdala - stoupla si doprostřed největšího kamene a že jestli chci, že mám jít (skákat) sám. GPS ukazovala něco přes půl kilometru a já se po chvilce váhání nakonec rozhodl, že to zkusím. Nutno podotknout, že jsem byl v cyklo kraťasech, v botaskách a na hlavě jsem měl cyklistickou přilbu - ostatně ta by se mohla hodit, protože zakopnout a upadnout by zde znamenalo dost velké riziko, že se hlava potká s kamenem. Kameny nejdříve zdánlivě zmizely (jen na pár metrů), aby se objevily ještě větší. Mnohdy byly tak vysoké, že se na ně musel člověk doslova vyškrábat. Mezi nimi bylo píchající roští nepředvídatelné hloubky - když bylo nutné z kamenů slézt, člověk nikdy nevěděl, zda se mu noha zaboří 10cm, nebo půl metru. Vše umocňovalo hrozné vedro, ještěrky a občas neidentifikovatelný úprk čehosi roštím mezi kameny. Před jízdou jsme si vyslechli pár poznámek o místních zmijích, což na klidu také nepřidá, ale postupoval jsem k vrcholu až se zdálo, že to půjde. Pod vrcholem po asi 20-ti minutách skákání a škrábání se po kamenech jsem se dostal dost vysoko na to, abych se podíval jak to má být ještě daleko - GPS hlásila ještě 200m, což mě dorazilo - no jo - je to pod vrcholem, ale na opačné straně. Sucho v puse a únava, která se po 40 km jízdy na kole a absolvování vrcholu Hum nutně dostavila, Jana stále ještě stojící dole na kamenu a které bych se ztratil z dohledu - to vše mě přesvědčilo, že tohle prostě není ono, takže jsem se otočil a zahájil sestup dolů. Když jsem se přiblížil k Janě, už jsem se úplně motal vyčerpáním, žízní a horkem. Když jsme se oba dostali ke kolům, dorazili jsme zbytky vody, snědli rozteklé energeické tyčinky a chtěli se vydat do Lastova na pořádné občerstvení. Jenže - Jany zadní kolo je prázdné - zjevně píchla, takže ještě měním duši a hned 2x, protože jsem první skřípnul montpákou. Nakonec jsme jízdyschopní a tak jedeme. Ani nevím jak, po pár kilometrech jízdy ležím - nějak se mi na tom prachu smeklo kolo a už jsem se válel v prachu – poprvé, po asi 20.000 km najetých navíc i přímo na tomto kole. Naštěstí jsem jen trochu zaprášený, kolo je v pořádku a můžeme pokračovat.

V Lastovu si dáváme pořádnou dávku chlazeného pití a honem do serpentýn a zpět k lodi - abychom stihli zaslouženou večeři. Nakonec jsme zjistili, že tento přídavek trasy jsme jeli jen 4 - ostatním se v tom vedru nějak nechtělo.

Den 4. - Odpočinkový den
Dnes nikam nepojedeme, bude se odpočívat - nicméně i tak je snídaně spojena s odjezdem, protože nás čeká relativně dlouhá plavba a koupání mezi ostrůvky, na které se vyloženě těšíme. Moře je klidné a počasí krásně slunečné. Míjíme řadu malých ostrůvků a lodí. Pak se začínáme otáčet a vplouváme mezi malé ostrůvky do jakési mělké zátoky s krásně průzračnou vodou. Kotva jde ven, motor ztichnul a to je pro většinu povel k převléknutí do plavek.

Fotíme, filmujeme, bereme náš podvodní kompaktní fotoaparát s nedofoceným filmem a už jsme taky ve vodě. Je tu živo - celkem rychle nalézáme krásně rudé hvězdice, které po prohlédnutí a nafocení vracíme zpět na místo odkud jsme je vylovili. Našla se tu i jedna malá medůza - potvůrka. Při jejím focení to vypadá jako by mě honila, ale nedotkla se mě - podruhé jsem to již nedopustil, protože jsem ji již před asi čvrt hodinkou jednou potkal a pěkně jsme se pomazlili - nejdřív mě požahala na prsou, pak na stehně a nakonec chytla i nárt - ještě teď tam mám fleky ;o). Holt se má člověk občas podívat i kolem sebe a ne jenom čučet na dno ;o). Když jsme po hodině dovádění dostatečně vymáchaní, jdeme se na chvíli ohřát na palubu. Do vody putují plovákové kajaky a ostatní se na nich pěkně střídají. Nakonec jsme neodolali a taky si je vyzkoušeli.

Pak ale následuje odjezd výjimečně spojený s obědem, protože nás čeká ještě řádný kus cesty do přístavu v městečku Trstenik. Cestou po širém moři bylo možné si vyzkoušet, jaké to je řídit takto velkou loď. Díky tomu se loď motala sem a tam, jak se střídali „kapitáni“ a každý se snažil točit kormidlem. Z Trsteniku je možné ještě dnes podniknout krátký výlet pro místní značkové víno za 90 kun s celkovou délkou vyjížďky asi 20km. Má jít o víno sladké, což není naše parketa (máme raději suché), takže vynecháváme a raději se jdeme podívat do města.

Někteří této možnosti využívají a kola putují ven. Není bez zajímavosti, že je možné víno nejen zakoupit, ale v ceně je i doprava do přístavu. A opravdu po večeři je náklad tady a lahvinky ihned nacházejí své majitele. Jdeme do města na kafe a zmrzlinu. V ceníku nacházíme totéž víno za těžko uvěřitelných 240 kun za lahev.

Den 5. - Pelješacký déšť
Budíme se do klidného rána. Zatím netušíme co je venku, protože z podpalubí není ani vidět, ani slyšet, že venku prší. Trochu nás to překvapilo, ale co se dá dělat. Po snídani to vypadá vcelku lépe, takže následuje briefing s velmi podrobným popisem mnoha variant od 25 do asi 70km po různých površích. Bohužel než jsme se stihli převléknout, shodit kola z paluby a dobalit poslední věci do brašen, venku se spustil opravdu silný déšť. Někteří již vyrazili a uvízli na opačné straně přístavu v kavárně. My z kryté části paluby pozorovali naše venku stojící kola, jak na ně padá ta hromada vody. Loď měla odplouvat kolem 10.00, ale déšť ještě zesílil, takže následovalo rychlé rozhodnutí – kola zpět na palubu. Přezouvám se do gumových sandálů, nasazuji pláštěnku a jde se ven pro kola. Než jdou na palubě, přijíždí zpět několik lidí, kteří to vzdali. Nakonec chybí jen asi 6 cyklistů, kteří zřejmě zůstali pod střechou kavárny a doufají ve změnu počasí. Nedá se nic dělat, loď odráží a pro tyto cyklisty již není cesty zpět. V průběhu plavby hrajeme kostky a koukáme jak se střídá počasí. Do přístavu Trpanj po obeplutí celého poloostrova Pelješac přijíždíme již za vcelku pěkného počasí, takže se můžeme jít projít. Je tu pěkná pobřežní cesta končící zátokou s docela zajímavou skálou a v městečku je pak možné podniknout výstup k několika kapličkám, odkud je opravdu nádherný výhled.

Těch několik statečných, kteří i přes nepřízeň počasí trasu absolvovali na kolech, dorazilo ve viditelně ne právě suchém stavu, ale shodně tvrdili, že ani tak moc nezmokli ;o).

Den 6. Další voda
Ráno spolu se snídaní přeplouváme na pobřeží do velkého přístavu Ploce, kde bychom se měli vylodit a podniknout cestu vnitrozemím. Ploce je opravdu velký přístav, kde kotví velké lodě a trajekty a hlavně je znatelné, že je velká část přístavu pro lodě nákladní. Téměř shodně jako včera – opět je tu silný déšť. Všichni stojí oblečení do cyklistického s taškami v rukou pod střechou a váhají co dál. Déšť se mírní, mění se v mrholení a kupodivu většina kol putuje ven. Při představě 75km v dešti se spolu s několika dalšími rozhodujeme, že to nebudeme riskovat, přeplujeme na Makarskou a tam, pokud bude lepší počasí, můžeme kola využít k menšímu výletu z opačné strany. Ostatní vyráží vnitrozemím a my nevíme, zda jim přát pěkné počasí, nebo raději ošklivé, aby nám to nebylo líto. Cestou se díváme na film pouštěný na PDA a tím si krátíme cestu. Na Makarské je již nádherný pařák, takže nakládáme na kola naše vybavení a vyrážíme – kousek odtud (asi 2.5km) je keška, která je pro nás poslední příležitostí umístit zde geocoiny a travelbugy, které jsme slíbili v Chorvatsku nechat.

Keška je věnována místnímu svatému poutnímu místu vytesanému do skály. Podle mnoha řad lavic a dalšího vybavení, okolních nápisů v mnoha jazycích je jasné, že se zde konají i bohoslužby. GPS nás vede kapku mimo do prostoru zjevně nepříliš frekventovaného, což je dobře. Nacházíme velkou krabici, takže předměty které chceme vložit, do ní vkládáme všechny.

Cesta sem i zpět k lodi nás ale moc nenadchla – byl šílený provoz a jízda po magistrále v něm bylo utrpení. Představu jízdy 20km k dalším keškám vzhledem k tomu, že bychom museli celou dobu v takovémto provozu okamžitě pouštíme z hlavy a raději přemýšlíme, jak se co nejrychleji dostat na pláž.

U lodi přehazujeme brašny, bereme ty s koupacími a potápěcími proprietami a vyrážíme přes město hledat přístup k plážím. Nacházíme je celkem rychle – kola jsme odstrojili, zamkli k plotu asi 20m od místa kde jsme rozložili osušky, šup do plavek a do vody. Ne že by tu bylo na šnorchlování nějak výjimečně krásné místo, ale přeci jen – nacházíme několik ultimátních skořápek ježků a ještě jako bonus prsten, který patrně někomu sklouznul z prstu – je to levná cetka, takže žádné zázračné zbohatnutí se nekoná, ale jako rarita je to fajn, obzvláště, když si vzpomenu na hloubku, kterou jsem překonal až na poněkolikáté a bez ploutví. Když jsme byli dostatečně vymáčení a přiblížil se čas večeře, pláž jsme opustili a vrátili se k lodi. Ostatní, kteří se vrátili měli prý pěkné počasí bez deště (ale kdo to měl tušit – takové deště tu prý nepamatují). Spolu s večeří přeplouváme do Baška Vody a víme, že tímto letošní Kololoď končí.

Den 7. Odjezd
Ráno vstáváme brzy a dobalujeme. Venku pro změnu opět prší. V 9:00 musí být z lodi vše vystěhováno včetně kol a bagáže, což není moc povzbudivé, nicméně to musíme respektovat. První odnášíme tašky – naštěstí se déšť mírní. Pak jdou na řadu kola, která necháváme stát kolem přívěsu a necháváme řidiče, aby si s nimi poradili. My zatím nastupujeme do autobusu a i když je odjezd až odpoledne, zatím zde trávíme trochu času, protože déšť sílí. Naštěstí sílil až tak moc, že se vysílil, venku se udělalo pěkně a my vyrazili do města. Až do odpoledního odjezdu jsme se všelijak potloukali, olizovali poslední zmrzliny, procházeli se po pláži a vzpomínali.

Odpoledne jsme se sešli u autobusu všichni včas, nikdo nechyběl, takže jsme vyrazili k domovu. Do Prahy jsme dorazili brzy ráno, dokonce o hodinu dříve, než jsme původně čekali.

Závěr
I přes to, že tentokrát byly některé dny ve znamení deště, můžeme považovat tento zájezd za zdařilý (ostatně počasí se naplánovat nedá). Projeli jsme se v krásném prostředí Chorvatských ostrovů, vykoupali se, strávili čas s podobně založenými lidmi, odpočinuli si od každodenního ruchu a tak to má být – proto se na takové akce jezdí. Stejně jako minule, i tentokrát nám nezbývá, než Kololoď doporučit.

• Předchozí
• Následující