Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 11. 5. 2008 8:17

Zobrazení: 12505

Když jsme v lednu přemýšleli o tom, kam vyrazíme na kolech, měli jsme celkem jasno – Chorvatsko (kololoď), Francie (ta nakonec odpadla) a pak něco malého na rozježdění. Vybírali jsme nakonec mezi rakouskými Alpami a Maďarskem. Byli jsme poměrně nerozhodní a tak jsme do hlasování zapojili synovce Davida, který pojede s námi, aby si na vlastní kůži vyzkoušel jaké to je sedět několik dnů po sobě v sedle. Davidův hlas rozhodl a proto jsme se vydali právě sem – do oblasti kolem Balatonu. Termín byl příznivý – odjezd 30.4.2008 pozdě večer, druhý den je státní svátek, takže padne jen jeden den dovolené a návrat bude v neděli pozdě večer – to znamená, že v pondělí budu již opět v práci a přitom budou všechny 4 dny využity naplno. Mezi podáním přihlášky a vlastním odjezdem se mi podařilo zlomit si nohu v kotníku, takže po 2 měsících v sádře a měsíci rehabilitací to pro mě byla i příležitost kotník rozhýbat a vyhřát v lázních.

Balení jsme tentokrát nechali až na poslední chvíli. Jediné co nám dalo trochu práci byla kola – všude kompletně nové brzdové špalíky, Jany kolo dostalo nové brzdové lanko a celkově byla kola vypucována a namazána. Moje kolo dostalo navíc vlastnoručně vyrobený držák na PDA, který se plně osvědčil (ale o tom jinde).

1.5.2008 - Den první (47 km)

Odjezd byl 30.4.2008 z Prahy ve 23:00, ale protože to bylo až 4. nástupní místo, nakonec se odjíždělo až po půlnoci. Kola putovala do přívěsu, tašky do úložného prostoru a my zaparkovali v sedačkách moderního autobusu. Zbytek noci jsme prospali a prodřímali, protože ráno nasedáme a jedeme po vlastní ose do místa ubytování. Cestou jsme asi 2x stavěli a ráno jsme byli na místě ve městečku Sümeg, jehož dominantu – stejnojmenný hrad nelze přehlédnout. Tento den jsme měli jako jediný zajištěnou snídani v místní restauraci, což jsme s povděkem přijali a když byly žaludky naplněny, šlo se vykládat. Na kola jsme si pověsili jen ty věci, které jsme potřebovali přímo na cestu a zbytek nechali v autobuse, který s nimi dorazí do cíle trasy a místa našeho ubytování - Badacsonytomaj. Do mapových podkladů, které nám rozdal průvodce jsme si vyznačili plánovanou trasu, ujistili se, kde bude po dojezdu stát autobus a okolo 10. hodiny jsme se rozprchli na kolech – většina jela obdivovat hrad, my se vydali těsně pod vrchol kopce na kterém stojí, protože je zde ukryta keška.

O maďarských keškách jsme toho slyšeli poměrně dost, ale hned tu první jsme našli prakticky ihned. Měli jsme z nálezu opravdu radost – byla to naše první maďarská. Prohlídku hradu jsme vynechali, sjeli jsme zpět na parkoviště a vydali se na trasu. Další keška nás čekala na kopci u vesničky Zalahaláp. Kopec není zespodu vyloženě homolovitého tvaru jako většina čedičových útvarů v okolí, ale když jsme se s koly vydrápali nahoru, poměrně jasně jsme našli místo, které bylo bez pochyby kráterem (i satelitní snímky jsou toho důkazem). I zde jsme poměrně snadno našli kešku. Po zalogování jsme zde poobědvali, zatelefonovali domů a celou dobu se kochali pohledem na blízké čedičové útvary.

V dáli prosvítal pruh vody Balatonu a celkem jasně jsme rozpoznali, za kterou homolí je cíl naší dnešní trasy – Badacsonytomaj. Další na trase je ale Tapolca, kde nás čeká první takzvaná Virtuální cache – vlastně nejde o cache jako takovou – pouze se nafotí, nebo opíše něco na místě které určil autor souřadnicemi a prokáže se tak fyzická přítomnost na daném místě autorovi, který pak dovolí zalogovat na internetu, že jsme místo našli.

Udělali jsme si pro jistotu několik fotografií a protože se začaly honit mraky a občas mírně sprchlo (pár krátkých přeháněk), vzali jsme to přes lékárnu (kapky a bombóny proti kašli a kapky do nosu, protože jsem již odjížděl se silným kašlem a David začíná posmrkávat) rovnou na Szigliget, což je vesnička a současně i název hradu pod kterým stojí. Plánovali jsme zde vyzvednout poslední dnešní kešku, ale poněkud jsme podcenili studium listingu a dostali se pod kešku ze strany, ze které je prakticky nedostupná (byli jsme od ní asi 100m). Navíc začalo pršet, takže jsme nechali kešku keškou a vydali se znovu na cestu. Déšť zesílil a bylo nutné najít úkryt na přečkání přeháňky, takže jakmile jsme zahlédli autobusovou zastávku, bylo rozhodnuto. Během pěti minut bylo po dešti a tak jsme zbývajících 7 km k místu, kde parkoval autobus urazili již bez zastávky. Najít autobus nebylo až tak jednoduché, ale jiný účastník zájezdu, který již mířil od ubytování mezi obchůdky nám naznačil směr, takže jsme jej nakonec našli. Průvodce byl pryč s předchozí partou a řešil nějaký menší problém s ubytováním, takže jsme museli vydržet u autobusu. Původní ubytovací schéma se trochu reorganizovalo a nám bylo přiděleno poměrně přepychové apartmá zahrnující ložnici pro 3 osoby, kuchyň, koupelnu, chodbu přecházející v jídelnu a terasu. Kola jsme si dali do garáže od které jsme rovněž dostali klíče.

Nahoru se šlo po poměrně dlouhých schodech a i díky nim byl výhled na Balaton opravdu pěkný. Po reorganizaci bagáže a sprše jsme se převlékli a šli se podívat do města a do přístavu. Večer jsme zakončili hrou v kostky.

2.5.2008 - Den druhý (45 km)

Dnes nás čeká cesta do lázní Hévíz. Posilněni snídaní jsme s koly naloženými potřebami na celý den a taškou s věcmi do lázní dojeli na parkoviště k autobusu, kde jsme tašku se župany, ručníky, plavkami a botami k vodě naložili do autobusu a takto odlehčeni s trasou zanesenou do mapy jsme se vydali na cestu. Včerejší neúspěch s keškou nad vesničkou Szigliget mne donutil pořádně prostudovat popis kešky, kde jsem našel informace o v hodném přístupu. Přístup byl z opačné strany kopce a navíc přes vrchol, takže jsme odbočili a po červené turistické značce se vydali k místu, které autor označil jako parkoviště pro auta. Odtud jsme se pak dostali lesní cestou až na vrchol kopce, kde jsme nechali kola a posledních asi 300m došli pěšky. Hledání bylo v náročném svahu, ale nakonec jsme ji objevili. Po zalogování a nezbytných fotkách (výhled je odtud vcelku pěkný), jsme se vrátili ke kolům a po sjezdu zpět na cyklostezku se vydali na plánovanou trasu.

Tato část trasy až do města Keszthely byla naprosto úžasná – krásná rovina po kvalitní asfaltce vyhrazené pouze cyklistům, po pravé straně kopce a po levé Balaton. Chvíli se jede podél silnice, chvíli podél železnice, jindy zase čistou přírodou. Jediným smítkem na kráse bylo, že se mi při jedné zastávce podařilo při rozjezdu zlomit šlapku – prostě to v ní chroustlo a už se sunula dolů. Párkrát jsem ji kopnul zpět, ale po 2 km když jsme zastavili se ze zlomené osy sesmekla a spadla na zem. Jsou chvíle, kdy si říkám, že tahat s sebou brašnu s náhradními díly je zbytečné, ale v takovýchto okamžicích děkuju, že jsem se kdy rozhodl ji s sebou všude vláčet. Náhradní pár šlapek jsem vydoloval ze dna brašny, vybral si vhodný klíč a během okamžiku už na pedálu vrněla nová šlapka. Následovalo poučení, že pokud chce ještě někdo zlámat šlapku, tak může, ale musí to být pravá. Po občerstvení jsme mohli vyrazit. Cestou Davidovi na GPS blikla další velmi blízká keška, což hned hlásil, takže jsme zastavili a já hned zjišťoval proč jsem ji přehlédl – jasně – byla v zákrytu za jinou multikeškou. Byla 100m daleko, takže bylo rozhodnuto – rychlý odlov a jedeme dál - Keszthely je už jen kousek (asi 10 km). Ve městě jsme se propletli ulicemi do centra a dali si malý oběd.

Po nezbytných fotkách jsme vyrazili, protože čas který strávíme na cestě si musíme odečíst z času, který budeme moci následně strávit v lázních. Po příjezdu k autobusu se dozvídáme, že odjezd byl o půl hodiny odložen, takže máme chvilku navíc. Kola zůstala u autobusu, stejně tak jako všechny naše věci, vzali jsme jen peníze, foťák, tašku s věcmi na koupání a GPS. Cestou od autobusu jsme plánovali odlovit ještě jednu kešku v parku nad lázněmi, ale to se bohužel nepodařilo – autor jak jsem později zjistil kešku o den dříve posunul na jiné místo, takže smůla. Hlavní vchod jsme po chvilce hledání našli, vystáli jsme si menší frontu (asi jsme chytli nějaký zájezd) a s čipy na rukách jsme si to vykračovali mezi vodou a trávníky. Šatna uvnitř hlavní budovy byla obsazena, obsluha nás poslala ven, takže jsme to neřešili a převlékli se zde. Později jsme zjistili, že je zde samostatná budova s dalšími šatnami, ale už jsme to nechali tak jak to je. Venkovní teplota byla kolem 21 stupňů a teplota vody tuším 25-26 stupňů, takže krásně vlažná. Jedná se o termální vodu, která se sem dostává kráterem, který je údajně hluboký 70m. Nádrž má umělé pouze okraje a ze dna rostou v mnoha místech lekníny. Je zde rovněž velké množství dřevěných úchopů těsně nad vodou, ke kterým lze připlavat a za které se lze držet. Přímo z venkovní vody, která se údajně díky silnému pramenu zcela vymění každých 28 hodin (což je při rozloze vodní plochy a hloubce skoro neuvěřitelné), je možné proplavat do vnitřního bazénu, kde je voda ještě o nějaké 3 stupně teplejší.

Vzhledem k přírodnímu původu je zde znatelný mírný zápach síry a voda vypadá na první pohled trochu kalně, nicméně jde o minerální léčivé příměsi a i když to tak nevypadá, je čerstvá. Moc pěkně se v ní relaxuje. Návrat k autobusu byl na čas, kola mezi tím průvodce naložil do přívěsu a tak jsme pohodlně vyrazili zpět do Badacsonytomaj. Řádně utahaní jsme vyrazili na večeři a ještě zvládli hrát poměrně dlouho do noci kostky (pokračování včera rozehrané hry).

3.5.2008 - Den třetí (50 km)

Dnešní trasa bude okružní. Autobus, v jehož přívěsu byla kola přes noc uskladněna vyjel bravurně z prostoru kde byl uzamčen (umění řidiče při couvání i kličkování v malém prostoru nás nepřestalo udivovat) a my vyrazili do lázeňského městečka Zalakaros, odkud nás před návštěvou místních lázní čekala okružní jízda kolem Malého Balatonu, což je samostatné jezero vzniklé oddělením od Balatonu velkého. Po hodině a čtvrt jízdy autobusem jsme vyložili kola a vyrazili přes Galambok a Zalakomár na okruh. Těsně před tím, než jsme dorazili k jižnímu cípu jezera, jsme odbočili doprava směrem k rezervaci, kde je možné po zaplacení vstupného vidět na pláních živé zubry. Kolem se do rezervace nesmí, takže jsme se spokojili s vyzvednutím kešky, kde nás potěšil nález českého geocoinu. Protože se traduje, že geocoiny a travelbugy se v Maďarsku ztrácejí, velmi rádi jsme jej přivezli zpět do ČR. Naše trasa pak pokračovala proti větru kolem jezera do Zalavaru, Újszabru, odkud to bylo zpět do Zalakarosu (kupodivu očekávaný vítr do zad jsme nezaznamenali) již poměrně rychlé.

V Zalakarosu jsme plánovali další dvě kešky. Bohužel tu na rozhledně jsme nenašli a podle logů ostatních cacherů to vypadá, že se ztratí vždy téměř okamžitě po jejím obnovení. Spokojili jsme se tedy s keškou přímo ve městském parku a s dalším úlovkem (travelbugem) jsme pádili k autobusu, kde jsme opět nechali kola, popadli tašku s koupacími proprietami a po ujištění řidiče, že je plánovaný odjezd opět odložen kvůli pomalé obsluze v jedné z restaurací na trase (kde ostatní obědvali a řádně se zdrželi) jsme vyrazili bočním vchodem k vodě.

Tyto lázně jsou modernější – je zde nejen možnost horké koupele v přírodní (opět po síře „vonící“) vodě mající okolo 30 stupňů, ale navíc je zde několik dalších bazénů s chlorovanou ale termálně vyhřívanou vodou, kde lze skotačit v umělých vlnách, nebo jezdit na různých druzích tobogánů.

Opět jsme se převlékli venku v převlékárně, protože šatny jsou jen v hlavní budově a my šli bočním vchodem. Z přemíry venkovních atrakcí jsme ani nestihli vyzkoušet vnitřní krytý bazén – tak nám to uteklo a nezbylo, než vyrazit zpět k autobusu. Cesta zpět byla ve znamení únavy a podřimování a večeři jsme cestou od autobusu zvládli ještě s brašnami v rukou. Po vysprchování jsme přeci jen našli sílu na hraní kostek, ale ani tento třetí večer jsme tu jedinou hru nestihli zcela dohrát, takže jsme dali limit na 22:00 a úderem této hodiny jsme hru uzavřeli s tím, že vítěze spočítáme druhý den v autobuse. Jak jsme padli do peřin, tak jsme zůstali ležet.

4.5.2008 - Den čtvrtý (33 km)

Dnešní trasa je poslední. Ráno jsme dobalili poslední tašky, uklidili, nasnídali se a vyrazili k autobusu. Slíbená hodina a čtvrt jízdy autobusem se nám nějak protáhla – teprve po 2 hodinách jízdy do Rábahídveg jsme vykládali kola. Pokud chceme stihnout koupání v Lázeňském městě Sárvár, musíme spěchat, takže dnes žádné kešky a jen makat. Opět nám fouká protivítr a to docela silný. Průměrná rychlost kolísá mezi 18 a 24 km/h, po každých 5km si dáváme malou picí pauzu a po 20km si dáváme svačinku na posilnění. Na rozdíl od ostatních dnů je dnešní trasa vcelku fádní – nikde nic k vidění a i když je etapa nazvána „Údolím řeky Ráby“, za celou dobu jsme ji zahlédli snad jen při přejíždění mostu. Ve 12:30 jsme v Sárváru na parkovišti autobusu před hypermoderním lázeňským komplexem dokončeným před pár lety. Odjezd je v 16 hodin, takže máme slabé 3 hodinky. Skříňku opět vynecháváme a využíváme pouze vnitřních převlékáren. Fouká studený vítr a je 18 stupňů nad nulou. Je neskutečné, tak tady běháme po schodech na tobogán hlídaný plavčíkem v péřové bundě. Bohužel je nám taky zima – fičí to až moc, takže opouštíme tobogán a jdeme se vyhřát do teplejší vody. Je tu k dispozici i bazén s perličkou, sprchami, umělým vírem a samozřejmě vnější bazény s možností proplavat do krytého bazénu. Tyto bazény jsou tepelně odstupňovány. Bazén s perličkou má 32-34 stupňů, sousední pak 34-36 a uvnitř v kryté části je ještě jeden, který má deklarovanou teplotu 37 stupňů.

Vyzkoušeli jsme přeběhnout z vyhřáté vody do bazénu s umělými vlnami, ale byla nám tam docela zima a ani vlny nebyl takové jako den před tím v Zalakarosu – tady mají jiný systém a prostě to nějak není ono. Vrátili jsme se do horké vody, pak si dali večeři a pádili k autobusu. Poslední ohlédnutí na lázně a frčíme domů. Nejbližší zastávka byla až v ČR po 4 hodinách jízdy. Řidič zde měl předepsanou 45 minutovou pauzu. Těsně před Brnem jsme si zavolali odvoz a v plánovaných 23:00 po 7 hodinách cestování vyplněném dvěma filmy na vestavěných LCD obrazovkách jsme v Praze překládali kola na střechu auta, abychom po půlnoci byli doma.

Závěrečné hodnocení
Kombinace cykloturistiky v rovinatém Maďarsku (kopec musí člověk opravdu hledat) s pobytem v různých termálních lázních je ojedinělým zážitkem. Lázně, které následují po několika hodinách šlapání na kole mají vynikající relaxační účinek a jsou tak naprosto dokonalým završením každé trasy. Cesta do Maďarska není dlouhá (asi 6 a půl hodiny čisté jízdy), navíc její podstatná část je v noci, takže člověk neztratí den cestováním, trochu se prospí (pokud to jde) a je na místě. Ceny v Maďarsku jsou nízké – lecos stojí i méně než u nás (a to i v malých obchodech). Většina tras je vedena po cyklostezkách a málo frekventovaných silnicích a jen výjimečně je nutné s kolem zamířit do hustšího provozu. V tomto ohledu jsou trasy dobře naplánované. Jedinou nevýhodou cestování po Maďarsku je jazyková bariéra. Z maďarštiny se nedá vydedukovat význam snad ani jediného slova (je to na zlámání jazyka), ale pokud znáte pár slov německy, vcelku se domluvíte. Nebo pokud máte tak jako my knížečku s maďarskými frázemi, místní ocení snahu vyjádřit se v jejich rodném jazyku a všichni se pěkně zasmějete (ono se všechno totiž vyslovuje úplně jinak, než se to píše ;o). Umění komunikace jsem velmi rád přenechal Janě, která se s útržky němčiny proložené několika anglickými slůvky, s pomocí rukou, nohou a oné knížečky dokázala domluvit snad s každým. Domů jsme odjížděli smutní, že to již skončilo a zároveň spokojení, že nám vlastně proti všem předpovědím docela vyšlo počasí. Když nepočítáme konec prvního dne, kdy na nás pár kapek dopadlo, bylo slunečno a to tak, že jsme si spálili kůži na rukou. Rozhodně to byl ideálně vybraný zájezd.

• Předchozí
• Následující