Hlavní stránka

Podrobnosti

Kategorie: Cestování - cyklo

Zveřejněno: 30. 9. 2007 7:43

Zobrazení: 15507

Kololoď je nápad cestovní kanceláře Geotour a jde o spojení dovolené na kole s cestováním lodí a ubytováním na lodi. Jezdí se po Chorvatských ostrovech, přičemž se doporučuje horské kolo, ale spíše jen proto, aby si lidé mohli udělat odbočku po makadamových cestách a mohli si zaskákat na kamení. Poprvé jsme se o tomto způsobu trávení dovolené dozvěděli před 2 roky, ale nestihli jsme objednávku realizovat, takže jsme si to vynahradili letos.

Až na výjimky, kdy lze cestovat i po vlastní ose se do Chorvatska jede autobusem. Za ním je připojen speciální cyklovlek, kam se zakládají kola do zvláštních držáků, takže se cestou nepoškodí. Na ostrovech nejsou cykloprodejny, a je to proto i trochu adrenalin. Trasy jsou do 60 km a vedou poměrně kopcovitou krajinou, takže není nouze o dlouhé stoupáčky, s parádním rozhledem a s následnými minimálně stejně dlouhými sjezdy. Výhodou je, že si člověk zastaví kde chce, vykoupe se, nebo si odpočine a nemusí se starat o to, kde na úzkých silnicích nechá auto. Podle slov našeho průvodce je cykloturistika pro Chorvaty něco docela nového a půjčovny kol zde vznikají až poslední roky. Když Geotour přišel s Kololodí, považovali místní obyvatelé bikery za bandu zbohatlíků, kteří nevědí co by už dělali. Tento názor prý ještě místy přetrvává.

Cesta a nalodění
Z desítek termínů, které jsou k dispozici vždy pro jaro a podzim (v hlavní sezóně se nejezdí) jsme si vybrali termín 7.9.2007 - 16.9.2007. Odjezd byl z Prahy z Hlavního nádraží (na střeše nové budovy je velké parkoviště hned vedle magistrály) a to v 15 hodin odpoledne. Abychom omezili riziko, že někde uvízneme na dálnici, vyrazili jsme raději již ve 12 hodin a za hodinku jsme byli na místě. Autobus přijel poměrně brzy, takže jsme ani dlouho nečekali. Nakládání kol do přívěsu je tak trochu věda - po sundání plachty se vyklopí jednotlivé držáky kol, do kterých se postupně kola zakládají a i s držákem zaklopí dovnitř. Menší kola se ještě vejdou do prostoru mezi ostatní, kde se zajistí dalšími speciálními držáky umístěnými na centrální tyči vedoucí osou přívěsu a proloží molitany. Celá operace pro cca 40 kol trvá skoro hodinu a oba řidiči si při tom řádně máknou.

Průběžně si pak každý naloží své tašky do zavazadlového prostoru a věci na přežití dlouhé cesty autobusem si dá dovnitř. Jede se ve 4 hodinových intervalech vždy s přestávkou na WC a občerstvení. Vyrazili jsme na čas s tím, že předpokládaný příjezd byl druhý den ráno v 9 hodin. Ráno jsme i jednu z přestávek natahovali, abychom tam nebyli příliš brzy. Cestou jsme koukali na film a pospávali - v noci není na co venku koukat. Příjezd do Bašky Vody byl na čas a naše loď jménem Tvrdi zde již kotvila. Nastal trochu chaos, protože požadavek nechat si věci a kola venku byl téměř ihned následován požadavkem umístit zavazadla a následně i kola na horní palubu. Občas jsme se tak sráželi s předchozí várkou bikerů, kteří ještě vynášeli svoje věci. Párkrát jsme zaslechli i hlášky typu "ještě plni optimismu, nevědí do čeho jdou", ale to plynulo z mizerného počasí, které bohužel měli (což je hlavní riziko tohoto typu zájezdu) a které naštěstí pomalu končilo. Pak byl rozchod, protože posádka musí loď připravit na nové pasažéry. Uklízí se, nakládá se jídlo a sudy s pivem. Měli jsme tedy rozchod a několik hodin čas na prohlídku města. Bylo po sezóně a zatím docela zima a pod mrakem, takže turistů bylo vcelku málo (ve srovnání s hlavní sezónou). Po poledni jsme se všichni nalodili, následovalo počítání pasažérů, seznamování s pravidly, posádkou, přidělování kajut a první krátká (asi hodinová) plavba směr ostrov Brač do přístavu v městečku Pučišća.

Den 0. - První seznámení s ostrovy a lodí (11 km)
V přístavu Pučišća jsme zakotvili a poprvé si vyzkoušeli vylodění kol. Kola se většinou "hází" z horní paluby přes zábradlí na molo. Většinou se toho ujímají ti vyšší, protože je to docela vysoko. Jeden kolo podává, drží za horní část a druhý dole se snaží dosáhnout nad osy kol a vzít kolo za rám těsně nad nimi. Protože již bylo odpoledne, nebyla plánována žádná velká trasa, pouze krátká projížďka do blízkého lomu, kde se údajně těžil kámen pro stavbu Bílého domu. Jsou zde k vidění obří kvádry odřezané přímo z masivu velkou diamantovou pilou. Lezli jsme tam bokem, pouze s naším průvodcem, takže si myslíme, že neoficiálně a bez vědomí zaměstnanců lomu, ale nikoho jsme nepotkali, takže nás ani nikdo nemohl vyhodit. Následovala koupačka v malé zátoce, kterou absolvovala většina i přes to, že moře bylo vcelku chladné a počasí zatím stále neukázalo jak vypadá to pravé jadranské klima.

Pak nás čekalo první jídlo na lodi a první spánek v miniaturní kajutě třídy B. Musíme říci, že kuchyně, kterou nám posádka připravovala byla opravdu výborná. Součástí ceny zájezdu byla zesílená polopenze, což znamená snídani s teplým jídlem a mírným přebytkem pečiva, které si lze namazat a nechat na později. Večeře je považována za hlavní jídlo dne, takže se skládá z polévky, pečiva, salátu, hlavního chodu a zákusku (například ovoce). To vše spolu s pár musli tyčinkami z domova a chlebem od snídaně musí bikerovi stačit (a nebo by mělo). Spánek na lodi je docela příjemný, obavy z přílišného houpání a mořské nemoci se rozplynuly, protože v přístavech je moře velmi klidné a pohyb lodi je většinou sotva znát. Kajuty třídy B jsou opravdu malinkaté, spí se na palandách, ale ty jsou kupodivu více než dlouhé (z toho jsem měl obavy především já se svými 195 cm), nicméně mají poctivé 2m a ještě je za nimi místo, kam by se vešlo dalších 30 cm trčících nohou ;o). Na bagáž je zde místo pod postelemi, za nimi a je zde vestavěná skříň. Zbývající prostor zabírá malé umyvadélko a když se sem postaví 2 dospělí lidé, je problém i otevřít dveře (prostě nic pro klaustrofobiky ;o)). Kajuty třídy A byly údajně již 12 hodin od zveřejnění plaveb vyprodány, ale co jsme vypozorovali, není o co stát. Mají sice vlastní záchod a "sprchu", ale horní paluba je většinou dost rušná, takže byly dny, kdy se v A-čku prakticky nedalo spát a B-čko si pohodlně chrnělo. WC a "sprcha" je pro kajuty třídy B společná - WC jsou na palubě 2 a docela dá práci přijít na to, jak se zde i osprchovat. Na podlaze je sice odtokový otvor, ale vedle WC je koš na odpadky, na stěně krabice s toaletním papírem, na stěně vypínač na světlo a pod stropem zásuvka, takže nám z počátku docela vrtalo hlavou jak to vlastně udělat, abychom se zde umyli. Dá se říci, že toto zvláštní řešení má své výhody a nevýhody - jednak je zde nevýhoda v tom, že když se někdo sprchuje, je WC nedostupné, ale výhoda, že je permanentně čisté i bez uklízečky, protože každé sprchování znamená, že se WC pěkně samo umyje. Nesmí se to samozřejmě s vodou přehánět, aby kabina nebyla mokrá od shora až dolů. Nicméně teplá voda tekla téměř vždy, takže to nebyl problém. Ke spánku je postel povlečená a k dispozici je polštář, deka a přehoz. Měli jsme však s sebou bikerské spacáky, takže jsme se přikryli jimi, protože na Tvrdim je v podpalubí klimatizace a z té šel permanentně ledový vzduch a to i za chladných nocí.

Den 1. - Cesta do Milny (56 km)

Dnešek je prvním plnohodnotným dnem. Vstáváme v 7:15 a balíme na cestu. Počítáme s lovením první kešky a protože nevíme jaký bude terén a jak náročná orientace v něm, máme v GPS připraveny i zkalibrované mapy ostrovů a navíc koupenou další papírovou velkou mapu. Bereme proto i záložní baterku na nabíjení PDA. Součástí vybavení se stala tzv. servisní brašna, kde je halda nových duší, čerstvé lepení a celá řada náhradních dílů jako jsou lanka, náhradní pedály, náhradní plášť, hadry, izolepy, různý spojovací materiál, svorky, izolepy, nějaké nářadí a podobné věci. Součástí byla i lékárnička, takže servis pro kolo i lidské tělo ;o). Dále bereme brašnu s věcmi na koupání, brašnu s jídlem a pitím, pláštěnky, cyklobundy a brašnu s fotopotřebami. Je toho docela dost a asi jsme z hlediska vybavení, které s sebou táhneme, zdaleka nejvybavenější a kola bezkonkurenčně nejtěžší, ale jsme na to zvyklí a vyhovuje nám to (kdo četl naše další články z cykloputování po různých místech ČR ví o čem je řeč). Snídaně je v 8:00. To jsme již převlečeni do cyklo. Po snídani následuje menši pauza ve které posádka uklízí jídelnu a rovněž snídá a jakmile je volno, jde se na první briefing. Dostáváme mapy a poučení o trase, vhodných variantách, místech pro koupání, zajímavostech, odbočkách pro horská kola a terénu. Součástí je i doporučení vhodných hospod a míst, kde lze dobře nakoupit víno. Když opustíme loď, ta zvedne kotvy a přejede do cíle a tam na nás počká. Znamená to, že nesmíme nic zapomenout. V Milně se bude i spát, takže není moc kam spěchat. Vykládáme kola, věšíme na ně náš náklad a míříme k našemu prvnímu stoupání. Cesta začíná pěknými serpentinami do výšky cca 160 metrů.

Je odtud pěkný rozhled. Následně sjíždíme zase zpátky k pobřeží. V zátoce Lovrečina nás čeká první koupání. Počasí se trochu vylepšilo, mraky jsou ještě tmavé, místy roztrhané a občas sluníčko vykoukne, ale jen na chvilku. Z pláže nás cesta vede mimo silnici po pobřeží, takže prakticky po rovince až do Postiry. Povrch je jen trochu hrbolatý, bez velkých kamenů, takže se jede pěkně.

Před Postirou přechází v asfalt. Zde odbočujeme na kešku a děláme chybu - podle mapy v PDA zde měla být cesta vedoucí přímo, ale ta se postupně zužovala až přešla v zarostlou kozí stezku kudy se nedalo ani projít, natož vléct kola. Takže po pár stech metrech následoval návrat a hledání cesty oklikou po silnici, což se nakonec ukázalo jako nejlepší a po několika stoupavých serpentinách, odbočení ve směru na Škrip, dalších stoupavých zatáčkách a odbočení na betonovou cestu vedoucí až na vrchol ve výšce cca 200m nad mořem s krásným výhledem jsme zahájili hledání kešky. GPS nás navedla k zítce, kterou jsme měli i na fotografii a dohledání místa ukrytí mikro kešky bylo otázkou chvilky. Po zalogování jsme sjeli zpět, kousek jeli po hlavní, odbočili na cestu vedoucí po pobřeží a pokračovali po ní až do Supetaru. V přístavu jsme si dali zmrzlinku a vystoupali zpět na hlavní, po které jsme nejeli ani kilometr a znovu jsme odbočovali na pobřežní cestu.

Byla zde spousta míst, kde by se dalo vlézt do moře a vykoupat se a jen některé byly obsazeny (občas i nudisty). Našli jsme si přístupný kousek kamenité pláže a vykoupali se s již modrou oblohou nad hlavami. Až do Sutivanu byla cesta po rovince. Sutivan nás navedl do kopce na hlavní silnici, po které jsme pak stoupali mnoho kilometrů serpentinami se stále krásnějším výhledem až k obci Ložišca, kam jsme sjeli kus z kopce. Při cestě jsme natrhali opuncie. Bez rukavic je to tak trochu věda, protože jejich povrch je sice hladký, ale je na něm vždy série ostrůvků s velmi jemnými trny (spíše štětinkami). Ty se velmi snadno uvolňují a zapichují do kůže, kde se rády zlomí a dlouho pak píchají než vyhnisají. Je tedy třeba nejvyšší opatrnosti. Zvolil jsem očištění na místě pomocí opatrného utržení plodů a odřezání ostrůvků s trny ostrým nožem i s kusy povrchu. I při maximální opatrnosti se pár štětinek do kůže zapíchlo, ale díky prohlídce proti světlu a použití pinzety se je podařilo odstranit bez následků. Očištěné plody putovaly do pytlíku s tím, že si je večer opláchneme a dáme jako malou chuťovku (byly mimochodem výborné). Za obcí Ložišca následovaly opět serpentiny nahoru a z výšky cca 250m nad mořem pak nádherný sjezd až do Milny (což je název, který se opakuje asi na každém ostrově).

Zde jsme našli naši loď a pokračovali dál po pobřeží na konec městečka, kde je pláž (nejspíš placená, ale bezostyšně jsme projeli na kolech) a zde jsme se naposledy tento den vykoupali. Když jsme se chtěli vrátit k lodi, zjistili jsme první závadu - Jana měla prázdné zadní kolo. Dofouknutí stačilo na dojetí k lodi a nezbylo, než udělat první výměnu duše. Již předem jsme byli upozorněni na to, že podzim je obdobím defektů, protože tráva je plná čerstvě odpadaných trnů, takže jsme to vzali jako tréning. Po večeři v 19 hodin jsme téměř ihned šli spát, protože další den nás čekalo velké stoupání na Vidovu Goru.

Den 2. - Vidova Gora (65 km)

Ráno po snídani jsme na briefingu zjistili, že dnešní cyklovýlet bude spíše honička a že na vysněné koupání na Bolu nám buď vůbec nezbude čas, nebo ho bude žalostně málo. Čekalo nás vystoupat na Vidovu Goru do 780 metrů nad mořem, opustit ji před 14:00 a stihnout po dalších cca 30 km loď odplouvající v 17:00. Podle kapitána totiž bude problém zakotvit ve Starém Gradu, kde bývá příliš mnoho lodí a pak by bylo nutné kotvit asi 2 km daleko v trajektovém přístavu. Jednoduše nás místo pohodového výletu bude čekat den plný stresu (hlavně Jana toho měla plnou hlavu). Na kola jsme hodili naši obvyklou výbavu ochuzenou pouze o ručníky a věci na šnorchlování a vyrazili jsme mezi prvními. Asi 6 lidí nakonec zůstalo na lodi a po kilometru to vzdala ještě jedna paní, která to ve stoupání na Ložišca psychicky nevydržela, otočila to a sjela zpět k lodi. Jana už měla podobný nápad, který se naštěstí podařilo zahnat. Po stoupáčku do 250m nad mořem a sjezdu do Ložišca následovalo táhlé stoupání do asi 400 metrů nad mořem následované opět několika sjezdy a stoupáčky.

Cestou jsme viděli výměnu duše v terénu (takže jsme nebyli sami kdo měnil) a u další výměny jsme i asistovali. Podařilo se mi z masivní gumové lopatky vzorku horského kola vytáhnout trn ve tvaru hřebíku dlouhý asi centimetr – není divu že tu duše takto hoří. Terén byl mírně zvlněn až do Nerežišce, takže se jelo vcelku pěkně. Zde jsme dali první vetší odpočinek, koupili vodu, mírně se občerstvili a vyrazili do avizovaných náročných serpentin o délce asi 3.5 km. Pak jsme odbočili směrem na Vidovu Goru a dorazili po dalších asi 6 km již mírnějšího stoupání až na nejvyšší vrchol ostrova Brač - Vidovu Goru. Bylo 13:30, takže moc času do plánovaného odjezdu nebylo, ale museli jsme se najíst, najít kešku a znovu vyměnit duši na Jany zadním kole, protože začala znovu ucházet (sice pomalu, ale do táhlých klesavých serpentin bych ji takto nepustil). Také jsme museli stihnout rozsáhlé focení. Tedy rychle jídlo, pak focení, nalezení kešky s uložením Travel Bugu a oprava kola nám zabrala skoro hodinu (strašně rychle to uteklo).

Nakonec když jsme ve 14:30 opouštěli Vidovu Goru, ozvalo se cvaknutí a Jany kolo si vyžádalo ještě jeden rychlý servis - rupl drát v předním kole. Proti očekávání bylo ale následujících cca 30 km za námi velmi rychle - už už jsme se loučili s vyhlídkou na koupaní na Zlatém mysu, ale z Vidovy Gory jsme byli na rozcestí za chvilku a až k obci Gornji Humac to byla jen mírně zvlněná rovinka, možná i trochu klesající, takže průměrná rychlost byla velmi vysoká. Pak následovalo krátké stoupání a nejlepší a nejkrásnější část trasy - 13-ti kilometrové serpentiny dolů až k Bolu.

Kdybychom cestou nezastavovali na focení, dala by se tato 30 km trasa absolvovat možná i méně než za hodinu. Kolem 16:00 jsme již byli na pláži, kola jsme připoutali ke stromům, převlékli se, věci vzali s sebou na pláž a šup do vody. Přístaviště jsme minuli, takže jsme museli počítat s asi 2 km cestou k lodi, takže více než 30 minut jsme tu být nemohli. Na druhou stranu - lidí tu bylo až zbytečně moc, takže šlo spíše o to, vykoupat se právě na této velmi specifické pláži známé tím, že denně několikrát změní tvar. K lodi jsme dorazili asi 10 minut před odjezdem - kola jsme hodili na palubu, nastoupili a než jsme se převlékli z mokrých plavek, už běžely motory a my směřovali na ostrov Hvar do přístavu ve městečku Stari Grad. Plavba trvala něco přes hodinku a k našemu překvapení jsme zakotvili v trajektovém přístavu, kterému se chtěl kapitán časným odjezdem vyhnout. Údajně bylo plno, ale objevily se i fámy, že je to zde levnější. Dá se říci, že celá dnešní honička, byla vlastně zbytečná.

Den 3. - Hvar (53 km)

Cesta Stari Grad - Hvar by byla příliš krátká na pořádný výlet, takže se jede menší smyčka navíc. Po snídani na briefingu nám byly nabídnuty některé alternativy a my si vybrali trasu vhodnou tak právě pro nás s přihlédnutím k existenci dvojice kešek. Obvyklé balení již začínáme zvládat během pár minut, takže jsme venku z lodi mezi prvními a míříme po pobřeží do centra Stareho Gradu, kde je první keška. Byli jsme instruováni, abychom městem neprolétli, ale pořádně si jej prohlédli, což se nám více než podařilo, protože jsme po něm při honu na kešku najezdili snad 5km. Problém byl v tom, že GPS ukazovala do úplně nesmyslného místa odkud měla být viditelná určitá socha kterou bylo třeba najít. Projezdili jsme úzké uličky křížem krážem okolo místa kam GPS ukazovala a hledané první místo nenašli. Takže jsme se pustili do obhlídky města s tím, že sochu musíme najít někde v centru v parku a to se nám nakonec podařilo (byla v přístavu). Ze zde nalezených dat jsme vyluštili koncovou souřadnici a cestou k ní potkali i původně hledané první místo (křižovatku s cedulí) - byla snad 500 m od místa, kde jsme ji původně hledali. Na místě kešky byl ještě trochu problém s překladem anglických instrukcí a po zjištění že strom na fotce je dnes již pouhým pařezem jsme nakonec mikrokešku našli (nebyla v místě kam ukazovala GPS, ale v místě, odkud byl focen park se stromy, což nás zmátlo). Po zalogování jsme se vydali vedlejší silnicí mezi vinicemi do obce Vrboska. Cestou došlo samozřejmě i na hroznové víno, které jsme nakonec zčásti dovezli i loď.

Cesta nebyla příliš kvalitní (spíše taková široká polní cesta) a až před Vrboskou se změnila v asfalt. Vrboska svými mosty trochu připomíná Benátky, ale opravdu jen trochu. Podle všude přítomných cedulí a směrovek je zde i oficiální nudistický camp, což je asi druhá místní zvláštnost. Podél pobřeží jsme se po prohlídce městečka vydali směrem na Jelsu, kde nás čekala zmrzlina a pokračování cesty směrem na Vrbanj, kde jsme se jen na chvilku zastavili a pokračovali okruhem zpět na Stari Grad. Podle plánu jsme jím měli znovu projet a vrátit se na hlavní, což se nám nechtělo, takže jsme si cestu zkrátili asi 1.5km jízdy po hlavní, kde jsme odbočili do plánovaných serpentin po kvalitním asfaltu. Je to stará cesta, dávno nahrazená novou širokou hlavní silnicí s tunelem skrze kopce, kudy teď míří téměř veškerá automobilová doprava směrem do Hvaru. Měli jsme tak klid na jízdu i kochání se výhledem.

Stoupá se až do výšky cca 400m nad mořem. Stoupání je vyrovnané a je dlouhé asi 9 kilometrů. Téměř nahoře před obcí Velo Grablje je malá hospůdka, kde jsme potkali naše kolegy z lodi. Zastihla nás tu malá přeprška, takže jsme se schovali s koly pod nízké listnaté stromy vedle hospůdky a protože během pár minut bylo po dešti, vydali jsme se na krátkou zajížďku za keškou na pár set metrů vzdálený vrchol Sv.Vid. Převýšení již bylo minimální a kešku jsme našli prakticky ihned. Otevřel se nám zde moc pěkný výhled směrem na opačnou stranu ostrova, který jsme před tím nemohli vidět, takže jsme se chvíli kochali, zajeli se podívat na kapličku a vrátili se na hlavní trasu.

Při krátkém klesáčku a dostoupání na nejvyšší bod, což bylo dílem chvíle jsme narazili mimo mnoha dalších cykloturistů i na párek angličanů jedoucích serpentiny v protisměru. Byli naprosto nevybaveni - do zamračeného počasí hrozícího deštěm vyrazili v kraťasech a tílkách, bez pumpičky a třeba jen lepení - pokud měli s sebou peníze, bylo to maximu co vezli. A samozřejmě jedno z kol mělo napůl prázdné zadní kolo. Signalizovali, zda nemáme pumpičku, což jsme měli, takže následovala rychlá pomoc v podobě dofouknutí kola, což jsem musel realizovat sám protože s pumpičkou ani neuměli zacházet (jen doufám, že kolo nebylo píchnuto a nebyli po pár kilometrech ve stejné situaci). Zbytek cesty jsme se už jen vezli - dalších asi 10 km byly totiž prakticky permanentně klesající serpentiny.

Těsně před Hvarem za skládkou (což byl mimochodem dost frekventovaný orientační bod - skoro na každém briefingu za nějakou skládkou měla být nějaká důležitá odbočka ;o) měla být jedna na malou pevnost, nicméně jsme zde potkali kolegy z lodi a ti nás od cesty nahoru všichni zrazovali (jinak bychom tam asi vyrazili - byla to jen 2 km zajížďka). Stoupání bylo podle nich ale šílené, čímž nás odradili. Dojeli jsme tedy do Hvaru a našli loď za obřími jachtami zaháčkovanou jako 3. v pořadí z 9-ti.

To byla pro nás úplně nová zkušenost, protože k takto zaparkované lodi se musí chodit přes ostatní lodi a nastává problém s koly, které jsme prozatím ponechali zamčené venku s tím, že v 18:00 se všichni sejdeme a uděláme hromadnou stěhovací akci. Mezi tím jsme se prošli po přístavu a kousek za něj, kde jsme udělali nějaké fotky (mimochodem i jednu docela zajímavou, kde odcházejí mraky a za nimi je čistá modrá obloha, což byl úplný konec zamračeného počasí které nás celý den provázelo. Pak jsme se ještě stihli na lodi vysprchovat a nastalo stěhování. Kola se v této situaci nepodávají nahoru, ale nesou se po spodní palubě pěkně okolo přes příď a musí se dávat pozor, aby se s kolem neškrtlo a něco se na cizí lodi nepoškodilo.

Den 4. Ostrov Vis (17 km)

Ráno jsme vypluli současně s podáváním snídaně a 3 hodinová cesta byla vcelku houpavá (byly menší vlny). Janě nebylo ke konci cesty již zrovna nejlépe, já byl vcelku v pohodě, ale celý den bych se takto houpat bez následků asi nevydržel. Nevím ale o nikom, že by zvracel (na to to houpání patrně nestačilo). Dnešní 50 km trasu avizovanou na briefingu bychom nejspíš zvládli, ale náš průvodce přišel se zajímavou myšlenou jízdy na skutru. Navíc je ostrov místy ještě zaminovaný a nějakému německému turistovi to asi před 3 roky utrhlo nohu, takže jsme se upnuli na skutr. Řidičáky jsme ale nechali oba doma, protože jsme s ničím podobným nepočítali a i přes ujištění průvodce, že nám bude stačit pas jsme nakonec z půjčovny odcházeli zklamaní s nepořízenou. Ostatní byli mezi tím už dávno pryč, takže jsme vyložili kola, vzali věci na koupání a šnorchlování a vyrazili na obhlídku okolí. Kousek za městem je směrem na Rogačicu kamenitá spleť cest a cestiček po kterých se lze dostat ke dvěma starým zříceninám s pěkným rozhledem na moře.

V jednom místě je výhled dokonce takový, že je moře vidět na 3/4 obzoru, takže máte reálný pocit že jste opravdu na ostrově. Další velkou zajímavostí v tomto místě je přístaviště pro ponorku, což je betonová brána v jednom ze zálivů.

Ponorku jsme zde sice neviděli, ale někde uvnitř třeba nějaká byla ;o). Když jsme zjistili, že se zde odnikud nedá dostat přímo ke břehu, vrátili jsme se zpět až téměř do města a odbočili v lese na jedinou cestu vedoucí zde podél pobřeží a ve výšce asi 10 metrů nad mořem vede tak dobré 2 kilometry. Bylo zde poměrně dost nudistů - asi proto, že z cesty je k moři příkrý sráz, dole ploché kameny vybíhající z moře a nahoře často skupiny keřů. Navzájem na jednotlivá dostupná místa vlastně většinou ani není vidět a z cesty jen málo, takže je tu takřka naprosté soukromí a klid. Našli jsme si plácek, odstrojili kola a uzamkli je na cestě. Našli jsme cestičku dolů a strávili zde několik hodin koupáním, potápěním a sluněním.

Nakonec jsme se sbalili s tím, že se mrkneme ještě na opačnou stranu zálivu. Nasedli jsme na kola a přes Vis projeli na druhou stranu. Nic zajímavého jsme zde nenašli a protože se blížil čas večeře, rozhodli jsme se, že se ještě vykoupeme přímo ve Visu na hlavní pláži. Byla zde totiž sprcha, takže jsme mohli i spláchnout slanou vodu. Na pláži jsme potkali kolegy z lodi, kteři se právě vrátili z okružní jízdy po ostrově, která byla, co se týče délky, asi 3 násobná než ta naše. Následoval návrat na loď, večeře a šup do kajut.

Den 5. Ostrov Korčula - odpočinkový den
Cesta na ostrov byla plánována jako poměrně dlouhá plavba (opět několik hodin - tuším že 4). Vypluli jsme po snídani s tím, že je odpočinkový den, na kole se nikam nejede a tedy namísto zesílené snídaně bude snídaně normální a navíc bude i oběd. Jana si preventivně vzala Kinedryl, protože očekávala opět houpání, ale to nepřicházelo. Moře bylo klidné a tak jsme se uvelebili na přídi. Bylo ráno a vítr byl studený, takže zde byla trochu zima, ale postupně se to vylepšilo. Jana díky prášku na přídi usnula a prospala celou plavbu.

Já plavbu celou proseděl úplně v předu a kochal se mořem a ostrovy v dáli. Zakotvili jsme v zátoce kus před městem Vela Luka. Hloubka moře zde byla téměř konstantní (asi 6-7 metrů). Měli jsme opět málo času na koupání, protože kapitán chtěl do Vela Luky co nejříve, abychom nemuseli kotvit zaháčkovaní k jiné lodi. Jakmile byla kotva v moři, ihned jsme naskákali do vody, což Janu trochu probudilo. Na lodi byly i dva plovákové kajaky, takže někteří pádlovali v sedě na plovácích, jiní si jen tak plavali a já se jako obvykle zabýval šnorchlováním a focením pod vodou. Nafotil jsem si lodní šroub i dno. Udělal jsem ale již podruhé chybu v používání foťáku, který je stavěn jen na tlak do hloubky 5 metrů a protože jsem uviděl na dně velkou lasturu kterou jsme chtěl vylovit, potopil jsem se pro ní hlouběji a ve foťáku se tím tlakem asi stiskl nějaký snímač detekující konec filmu a ten se přetočil na začátek (přesně tohle se už jednou stalo při potápění v Tunisu, kde jsme byli s bombou tak v 7-8 metrech). Tím bylo konec focení pod vodou, protože i když jsem založil film nový, nepředpokládal jsem, že bych jej byl schopen dofotit (dovolená pomalu končí), takže zůstane založen až do dalšího podvodního focení.

Po obědě někteří z nás ještě na krátkou chvíli skočili do vody a mohli jsme vyrazit. Uvolňování kotvy jak jsme zjistili je docela zajímavý manévr, protože jsme kolem kotvy různě kroužili a přejížděli ji až se uvolnila a mohli jsme vyrazit do přístavu ve městě Vela Luka. Nakonec jsme stejně skončili jako druhá loď. Na prohlídku města jsme měli vcelku dost času, takže jsme se zde prošli, udělali nějaké snímky a před večeří si šli zahrát vrhcáby, což se protáhlo a dohrávali jsme je ještě i po večeři.

Den 6. Ostrov Korčula (55 km)

A jsme zpět v sedle. Ostrov Korčula je dlouhá nudle, přičemž kopce lemují oba břehy a mezi nimi kličkuje naše trasa. První část jsme si mírně zkrátili a zatímco většina jela po vedlejší silnici, my jsme pár kilometrů směrem na Blato jeli po hlavní. Provoz velký nebyl, takže to docela šlo a navíc jsme cestou objevili uzrálé fíky, které putovaly do cyklobrašny. Za Blatem jsme odbočili do serpentin vedoucích přes vysoký kopec k moři, ale hned za 2. zatáčkou jsme je opustili a po úzké kvalitní asfaltce určené zjevně pro cykloturistiku jsme se vydali směrem na Smokvicu. Zpočátku jsme pokračovali ve stoupání a po zhruba 2 km jsme byli již asi ve 350 m nad mořem, ale tady se to otočilo a opět jsme klesali.

Za Smokvicou nás po pár kilometrech jízdy po hlavní čekala odbočka na starou cestu. Byli jsme varování, že jde o potrhaný asfalt v zoufalém stavu a že se již několik let celá cesta rozšiřuje a kompletně renovuje, ale tak zoufalý stav jsme nečekali. Zpočátku byla nějaký kilometr asfaltka v dobrém stavu, ale pak najednou zmizela a cesta se změnila v něco, co lze přirovnat spíše ke staveništní cestě pro náklaďáky. Leckde byly úseky vysypány hrubým štěrkem a bylo velmi obtížné tím projet. Než jsme se dostali k moři a jeli jsme bez výhledu kolem, vypadalo to opravdu hnusně. Nakonec jsme začali stoupat a otevřel se výhled na moře. Na straně kde byla cesta rozšiřována směrem do vnitrozemí byla vidět násilně okousaná skalní stěna a na druhé pak byl výhled na moře a moc pěkný záliv, ale celkově to ta cesta stále kazila. Po několika kilometrech jsme se dostali do úseku, kde již byl položen nový kvalitní aslfalt a konečně se jelo pěkně a i to pěkně vypadalo. Potkali jsme zde partu dělníků dokončující hrazení na straně k moři a množství odstavených stavebních strojů. Zajímavé je, že zde občas projelo i auto, ale zdálo se, že jde buď o lidi mířící zde do zálivu, bloudící a pak o auta z půjčoven, která turisté používají aby si ostrov prohlédli. Ke konci nás čekalo stoupání až do asi 450 metrů nad mořem, kde leží Pupnat. Tady jsme narazili na kolegy z lodi sedící v pěkné hospůdce a i když cykloturistika po hospodách není náš styl, nakonec jsme se tu zastavili na menší občerstvení. Objednali jsme si domácí ovčí sýr a pršut, něco málo vypili a vyrazili na cestu k moři, kde jsme se plánovali vykoupat. Přímo v Pupnatu jsme odbočili na úzkou kvalitní asfaltku vedoucí přes hřeben směrem k moři. Tady se nám otevřel krásný pohled na druhou stranu ostrova a v neuvěřitelných serpentinách jsme ten téměř půl kilometru nadmořské výšky během asi 3 kilometrů vyklesali až na úroveň mořské hladiny, kde je pobřežní silnice vedoucí až do Korčuly. Hned jsme začali hledat místo na koupání a našli jsme poměrně rychle. K malému kamenitému molu které jsme si vybrali, vedly ze silnice krátké schůdky, takže jsme vzali kola s sebou, převlékli se do plavek a šup do vody (samozřejmě s výbavou na šnorchlování).

Tady jsem začal litovat, že se mi včera přetočil film v podvodním foťáku, protože jsme tu našel sytě žlutý trs jakýchsi trubiček, který jsem ještě nikde jinde neviděl a musela by to být krásná fotka. Po usušení a převlečení zpět do cyklo už byla jízda do Korčuly prakticky po rovince. Cestou jsme viděli, že přijíždí naše loď, takže jsme s ní posledních pár kilometrů tak trochu závodili a na molo jsme dorazili opravdu dříve. Ostatně Tvrdi nikdy neplula více než 18 km v hodině (dle GPS), takže jsme to měli jednoduché, i přes to, že Tvrdi jela rovně a my po pobřeží neskutečně kličkovali (cesta sledovala přesně tvar pobřeží).

V Korčule jsme si zašli na zmrzlinu a kapučíno, trochu si prohlédli město a šup na loď. Po večeři jsme v Korčule zašli pro pohledy, na další kafíčko a těšili se na noc strávenou na střeše lodi. Tady byl docela klid a byla to poslední noc, takže jsme neodolali. Vzali jsme karimatky které jsme pro tento účel měli, cyklospacáky a nafukovací polštářky a usínali jsme pod hvězdami.

Návrat na pevninu a domů
Ráno bylo probuzení opravdu časné. Plánovaný odjezd z přístavu ve 4 hodiny ráno se nicméně trošku posunul, takže bylo tak 4:30, kdy posádka nahodila motory a odpoutala loď od mola. Takto časné zahájení plavby bylo vcelku logické, protože jsme měli být v Bašce Vodě okolo 9. hodiny ráno a plavba kolem Korčuly a výběžku Pelješac a pak obeplutí Brače je záležitost na dobrých 5 hodin plavby. Čekal jsem na svítání s fotoaparátem a měl jsem štěstí, protože jsem střídavě usínal a budil se a v jednom okamžiku jsem se probudil akorát na focení.

Ačkoliv jízda znamenala silný vítr až spacák flutroval, bylo v něm teplo a to i přes to, že jde o cyklospacák o hmotnosti pod kilo. Jana už byla v kajutě a balila, takže jsem se připojil, abychom všechno dokázali nacpat zpátky do četných tašek a připravit se na jízdu autobusem. To nám nějakou hodinu zabralo. U snídaně nám pak průvodce sdělil, že má autobus zpoždění asi hodinu a půl, takže aby se řidiči vyspali, budeme odjíždět až ve 20:30 večer. Budeme tak mít v Bašce Vodě celý volný den. Kapitán patrně přestal spěchat, protože jsme do Bašky Vody nakonec dorazili až okolo 10. hodiny. Následovalo přenesení bagáže na palubu aby mohla uklízečka rovnou do kajut a jen malou chvíli na to vykládka zavazadel i kol na molo.

Než dorazil autobus s další várkou cykloturistů, vydali jsme se na promenádu, kde jsme měli z minulého týdne vyhlédnutého prodejce rakie. Prodejce byl na místě, takže jsme s nákladem lahvinek dorazili zpět ke kolům. Náš autobus dorazil a nová várka cykloturistů proudila k lodi a dávat si kola tam, kde jsme je měli celý týden my. Lahvinky putovaly do bezpečí bagáže a bagáž do autobusu. Po naložení našich kol do přívěsu jsme vzali věci na plavání a zamířili na pláž.

Řidiči šli spát, autobus byl uzamčen a mohli jsme se tak v klidu procházet a koupat. Cestou na pláž jsme zašli na oběd do jedné z místních restaurací a dali si makrelu. Na pláži bylo dost lidí, ale to nám moc nevadilo a užívali jsme si poslední koupání v moři v tomto roce. Večer kolem osmé jsme pak nasedli do autobusu a před půl devátou vyrazili k domovu. Vzhledem ke zpoždění bylo dohodnuto, že se přestávky zkrátí na maximálně 15 minut, což jsme cestou vesměs dodrželi a do Prahy dorazili ještě před polednem následujícího dne. Po vykládce zavazadel a kol se všichni rozloučili, naskákali do aut a hurá domů. Nám to pravda ještě nějakou dobu trvalo, ale během 3 hodin dorazil i náš odvoz, takže jsme se domů také dostali.

Závěr
Z našeho pohledu dovolená prakticky neměla chybu (až na ten zbytečný spěch na Brači ;o). Měli jsme sice strach, zda s minimem tréninku budeme stačit ostatním, ale nakonec se naše obavy z toho, že bude loď plná nabušených bikerů nepotvrdily. Bikeři zde byli zdatní, ale věkový průměr byl určitě dost nad 40 let a výjimkou nebyli lidé nad 60 (všichni samozřejmě řádně trénovaní ;o). Kromě dvou asi 20-ti letých mladíků jsme byli nejspíš nejmladšími účastníky a protože jsme si před odjezdem ověřili, že bez problémů v kopcovitém terénu ujedeme skoro 60 kilometrů (na víc prostě nebyl čas) a trochu jsme si zajezdili i nějaké kratší kopcovité trasy, dopadlo to tak, že to nakonec byla pohoda. Podle průvodce by v propagačních materiálech mělo být uvedeno, že je akce vhodná jen pro horská kola, ale to bude nejspíš jen jeho šutroidní úchylka, protože naprostou většinu hlavních tras by zvládlo i běžné kolo silniční a člověk, kterému skákání po kamenech nic moc neříká nemusí přeci kamenité trasy vyhledávat. Rozhodně, jakmile bude další příležitost a stihneme si zamluvit vhodný termín, jedeme znovu. Dost lidí se na kololoď vrací a nelze se jim divit - zážitek je to ojedinělý. V našem případě to vypadalo, že se půlka lodi zná z předchozích akcí a někteří zde již byli snad 10x. Vzhledem k tomu, že jde o sadu zájezdů vyprodanou během pár dnů, skoro se nabízí myšlenka zda by neměl Geotour počet termínů a lodí rozšířit, ale to by asi na Jadranu došly lodě ;o).

• Předchozí
• Následující