Hlavní stránka

Asi to bude pro někoho nepochopitelné, ale létali jsme legálně (tedy na zakoupeném programu). Ostatně vše, co jsme na SSOU Vodochody používali bylo legálně pořízeno. Ať již jde o operační systémy WIN95, NOVELL, WINPROXY, OFFICE 97, AUTOCAD a další software - a to v potřebném počtu licencí. Tedy i tento program EF-2000 byl legálně zakoupen (i když zakoupení hry je pro většinu mládeže nepochopitelným jevem). Ono je pak i létání na legálním software daleko uspokojivější. Nejenom, že máte k dispozici originální manuál, ale nic nám nechybí v programu a konečně to hřeje u srdce.

Abych naše pocity ze simulovaných letů co nejvýstižněji vyjádřil, napsal jsem takové malé slohové cvičení:

Teď, když je práce hotova a simulátor je odladěn, mohu si konečně prožít pocit z letu, aniž bych byl rušen nestandardním řízením pomocí kláves či malého joysticku. Připojuji tedy učilištní PENTIUM II svazkem kabelů, zapínám jej, místo WINDOWS95 spouštím pomocí F8 starý DOS a vkládám originální CD-ROM. Usedám do sedačky, kurtuji se a po levé straně malou páčkou pojíždím sedačkou o pár centimetrů výše. Mezitím, než se načte EF-2000, reguluji vzdálenost nožního řízení. V menu po pár volbách přecházím do první bojové mise. Mám za úkol sundat pár MIGů. Nacházím se na dráze u hangáru. Tlačítky na levém ovládacím panelu nahazuji postupně oba motory. Příjemný ženský hlas mi ze 120W reproduktorů oznamuje, že jsou ENGINES ON. Plynovou pákou lehce přidávám a pomalu roluji na start. Jsem na začátku dráhy. Pákou brzdy letoun zaflekuji a roztáčím motory na plno. Zapínám forsáž a odbržďuji. Basy jedou naplno a okolní stěny se za burácení obou výkonných reproduktorů otřásají. Lehce přitahuji a stroj je již ve vzduchu. Zatahuji podvozek a vypínám forsáž. Kurz 120, vzdálenost do cíle 90 mil. Oba doprovodné EF2000 mám po křídlech. Přepínám na radar a kontroluji jeho nastavení. Než budou cíle v dostřelu, kochám se okolní krajinou. Je v jemném rozlišení nádherně prokreslená a vůbec netrhá - 2 MB VRAM dělají své. Máme 45 mil do cíle. Tlačítkem na kniplu přepínám rakety vzduch-vzduch na řízené střely S-225, se kterými na tuto vzdálenost mohu začít pálit. Mačkám spoušť a první raketa opouští závěsník. Radar hlásí 4 cíle. Vypouštím druhou raketu a kolegům dávám pokyn k osamostatnění se. Oba opouští formaci a rovněž střílí. MIGy vypouští klamné cíle, a posílají sérii vlastních raket. Dva z nich dostali přímý zásah. Následuje úhybný manévr, abych setřásl střelu, která se na mne zaměřila. Bylo to o fous. Přepínám na střely AMR, a zaměřuji se na další cíl. Dvě rakety opouští závěsník. Zatraceně - vedle. Než mne oba migy minou, stačím přepnout na střely ASR, dvě odpálit a jednoho z nich sundat. Druhý se na mne pověsil zezadu. Manévruji, ale drží se mne jako klíště. Dávka z kanónu mne minula o vlásek. Obracím na záda a půlpřemetem se snažím uniknout. Je to marné - je sakra dobrej. Posílá raketu a radar se může zbláznit. Nestíhám vyhodit klamné cíle a ohlušující rána se dere z levého reproduktoru. Letoun začíná rotovat kolem osy. Otáčím pohled v kabině na levé křídlo - je na maděru. Plnou výchylkou vpravo se snažím vyrovnat let. Jde to - jsem v normální poloze. Rychle katapult - tahám za splachovadla a hlásám MAY-DAY. Opouštím kabinu a tři sekundy poté letoun exploduje. Teď již slyším pouze praskání lanoví padáku a silný mořský vítr. Otáčím pohled dolu - proboha - všude moře. Při přestavě studené vody kolem nuly mám husí kůži. Konečně se probírám a uvědomuju si jedno - vždyť šlo jen o simulaci (ufff). Otírám zpocené čelo a pouštím dalšího zájemce.

Není to tak dlouho, kdy se podařilo po již nutné renovací potenciometrů ještě více zjemnit přesnost ovládání a kdy se konečně po dlouhé době povedlo čerpat palivo za letu. Od té doby se nám to daří neustále - to co nešlo s joystickem ani omylem a co i s původní naší sestavou také téměř nešlo uskutečnit, se teď stalo vcelku jednoduchou záležitostí. Je to opravdový požitek, když se pilot ohlásí, zahájí přiblížení a nakonec se skutečně na poprvé trefí do připraveného koše, zavěšeného na konci dlouhé hadice, vedoucí od tankovacího letounu. Alespoň tak přežije více posádek tankovacích letounů, které jsme dříve většinou po desítkách minut potácení se za tankovacími hubicemi vztekle rozstříleli.

Sdílet

Submit to FacebookSubmit to Google BookmarksSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit