Hlavní stránka

V Turecku jsme ještě nebyli a když se to v Tunisu a Egyptě (nemluvě o Řecku) poslední dobou tak mele, byla to celkem jasná volba. Jenže kdy tam vyrazit ? Každopádně jsme nechtěli propást termín setkání uživatelů cyklovozíků na Modravě, a rozhodně jsme nechtěli zažít šílené teploty uprostřed sezóny. Taky bylo potřeba dát dohromady nějakou tu zlatku, takže nakonec to padlo na první týden v říjnu. Měli jsme tam i menší mezeru na případné uzdravení kdyby někdo něco chytil na té Šumavě (jako že ano).

Začátek října je asi poslední termín, kdy jsou v Turecku v oblasti Antalya - Alanya ještě teploty kolem 30 stupňů, je teplé moře a nehrozí tolik dešťových přeháněk a bouřek jako třeba v druhé polovině října. Alespoň studium meteorologických záznamů za posledních 10 let to jednoznačně potvrzovalo. Objednali jsme tedy zájezd již na jaře s tím, že využijeme větší cestovku s nadnárodní působností (CK Neckermann). Pozdější pády hned několika cestovek zaměřených na Turecko nám daly za pravdu, že to byla správná volba. Díky včasné rezervaci jsme dosáhli i na nějakou tu slevu a vše běželo jako na drátkách. Týden před odletem dorazily propozice a nabídka parkování se slevou na 8 dní nedaleko letiště. Nabídky jsme využili a tím vyřešili i problém s dopravou na letiště. Škoda, že čas odletu je naplánován na 18:15, což znamená, že sice stihneme využít jednu noc v hotelu, ale reálně se tak stává dovolená o den kratší.

A jsme na letišti. Dovezlo nás sem auto z parkingu a podle propozic nás tu i vyzvedne až se vrátíme (stačí zavolat). To je moc šikovná služba a auty zaplněná obří plocha jasně říká, že je to i velmi využívaná služba. Na letišti jste za 5 minut a auto pěkně za plotem a v bezpečí pod dohledem kamer čeká na náš návrat. Přebíráme doklady od zástupce cestovky, podáváme naše 3 kufry a po menší svačince se přesunujeme ke scannerům a pasové kontrole. Filípek ví naprosto přesně co to je scanner a jak funguje a sám podává svůj palubní kufřík s hračkami na pás. Když sme byli nedávno v Techmanii, podobný scanner tam sám obsluhoval (je tam volně k dispozici) - přenášel kufříky s různým obsahem, zkoušel dovnitř vkládat předměty a pak je proháněl vnitřkem scanneru a na obrazovce sledoval co je uvnitř. Jana s Filípkem prošli v pohodě, na mě se ovšem zaměřili a měl jsem prohlídku trochu přísnější - na kalhotách mám kovovou placku kterou nejde sundat, takže ač jsem odložil hodinky, brýle i pásek, stejně jsem pípal a nevyhnul se prošacování. Batoh jsem zase měl plný všemožné techniky - 3 foťáky, kamera, PDA, mobil, klíče od auta, nabíječky na to všechno, takže totální chaos na obrazovce a bylo nutné to vyložit a nechat projet v přepravkách odděleně.

Pak už jen nástup do letadla. Letíme s Tureckou leteckou společností Tailwind, která provozuje malou letku ne právě nejnovějších Boeingů 737/400 s ještě koženými sedačkami. Jsou to léty ověřené stroje bez zbytečné elektroniky, ale letušky česky neumí a i když jde o prakticky pravidelný let na kterém jsou téměř 100% Češi, veškerá komunikace je jen anglicky a německy včetně instruktáže.



Anglicky tyto turecké letušky navíc "umí" tak, že jim prý v nekvalitním ozvučení nerozumí ani rodilí mluvčí. Do stejných repráků povídá občas za letu něco i pilot, ale opět se nedá identifikovat, jestli Vás informuje o počasí a času přistání, nebo že se třeba bude nutné vrátit kvůli poruše ;o). Tady se musím přiznat, že i když pár turbulencí u kterých byl člověk skoro zbytečně připoutaný bylo, tak celý let byl vlastně naprosto klidný a i přesto se mi nějak vybavilo poslední přistání při letu z naší svatby v Benátkách, kdy jsme sedali v počínajícím orkánu Kyril a kdy to vypadalo, že to s námi pěkně třískne o dráhu (pokud se na ní vůbec trefíme). S každým zhoupnutím, otřesem či náklonem jsem hned koukal z okénka, jestli letíme rovně. Při návratu zpět už jsem byl ale v klidu, takže to byl jen přechodný návrat dávno prožitého "šoku".

Na letišti v Antályi jsme si chvilku museli počkat na autobus, protože ten náš nepřijel. Všude kolem byly mokré fleky a louže, což nám připomnělo, že z okénka bylo za letu vidět vzdálené bouřkové mraky i s blesky, takže tu musel být pěkný slejvák. Delegátka ale celkem rychle sehnala náhradní autobus a tak jsme se do hotelu dostali něco kolem půl jedné v noci, což bylo vesměs dle předpokladu. Dostali jsme pásky na ruce, kartu, nosiče a k našemu velkému překvapení 3 polystyrenové krabičky s lehkou večeří (ovoce, zelenina, houska, kousek salámu, sýra). Do pasu jsme vložili první bakšiš a i když samozřejmě 100% nevíme, zda to mělo nějaký vliv, náš pokoj měl moc hezkou polohu s výhledem na moře i nádhernou zeleň kolem bazénu. Filípka, který usnul už v autobuse a spánek přerušil kvůli přesunu na recepci jsem z recepce na pokoj odnášel. Tam ale nakonec procitl tak že to vypadalo, že bude problém ho znovu uspat. Nakonec se zadařilo a vyspali jsme se všichni celkem dobře.

Ráno náš přivítalo nádherné počasí a byl čas vyrazit na první snídani. Z recenzí jsem měl pocit, že to nebude nic moc - prý fádní a pořád stejné. Nicméně jsem neměl pocit, že by tam něco chybělo, nebo že by to nutně vyžadovalo nějaké zásadní obměny. Pečivo bylo čerstvé a bylo ho dost, máslo v Turecku asi zcela běžně nemají, takže musí stačit tato "Rama", je tu bílý i klasický sýr, jejich ne příliš chutný salám, vejce na měkko i na tvrdo, zelenina, jogurt a různé druhy sušeného ovoce, lupínky, kuličky a další věci do něj, marmeláda s kousky jahod atd. Opravdu je to každý den stejné, jen občas přidají míchaná vajíčka, nebo tam stojí kuchař a přímo na place vyrábí omeletu z ingrediencí na přání. Pití si každý čepuje podle potřeby - mléko, různé druhy kávy z automatu, nebo vodu, červené a bílé víno, kola či sprite z automatu atd. Pivo si k snídani snad nikdo dávat nebude. Navrch je tu ovoce - meloun, jablka či hrušky. Pochybuji, že by někdo doma měl snídaně o mnoho pestřejší. Většina lidí je dost konzervativních a snídají téměř pořád to samé. A navíc - přesně toto je kombinace, kterou mají v Turecku stejně zakořeněnou a tradiční, jako je pro anglickou snídani typický toast, smažená vajíčka a slanina. Po snídani to nešlo jinak - museli jsme na pláž a do vody. Většina míst je obsazena, ale i tak nacházíme místo pod přístřešky. Později jsme zjistili, že ho vlastně ani nepotřebujeme - buď jsme ve vodě, nebo se hrabeme v písku u ní a ta místa potřebujeme jen na odložení bot a tašek. Dost nás zajímalo, jak se k mořské vodě a vlnám, které ale dnes ráno jako by nebyly (hladina je velmi klidná) postaví Filípek. Vlastně tam vešel aniž by se pozastavil nad tím, že je u moře. V místě kde jsme do vody vstoupili nikdo nebyl (byli o kus dál).



Kousek to byl písek, pak takové velké kulaté kameny a pak zase písek. Pozorovali jsme kudy a jak lidé do vody vstupují a teprve potom nám došlo, že je to jen takový ostrůvek kamenů a jinak je to čistě písčitá plocha, takže příště místo klopýtání půjdeme tudy co chodí ostatní. Ve vodě jsme snad půldruhé hodiny a pak se ještě notnou chvíli rýpeme v písku. Když nás napadlo podívat se na dětské bazény s klouzačkami vedle hotelu, už byl skoro čas na oběd. Když jsme se opláchli od písku a slané vody a přesunuli se ke klouzačkám, zjistili jsme, že jsou v chodu jen v určité časy - od 10 do 12 hodin a od 14 do 16 hodin. Ve vodě bylo dost listí a kolem bazénů také, což vypadalo že to ani nepojede, nebo tu kašlou na úklid. Teprve později jsme zjistili, že ta bouřka co jsme ji viděli před přistáním tu pěkně řádila a že tu byl silný vítr a průtrž mračen, takže to rvalo listí a větvičky ze všech stromů v okolí a u těch dětských bazénů to jen prostě ještě nestihli uklidit. Priorita byla pláž a okolí hlavního bazénu. Šlo se tedy na oběd. Je tu stejně jako snídaně ve formě bufetu, jen pití se snaží číšníci nabízet a roznášet, aby dostali nějaký ten bakšiš. Když to nestihnou, tak si člověk prostě zajde a načepuje si sám co chce. K jídlu jsou 2 přílohy a 2 druhy masa případně omáček s masem a každý den dostupná turecká pizza, kterou pečou jako takový napůl rozvinutý závin. K tomu je studená kuchyně v podobě zeleniny a různých druhů salátů, bílý sýr, olivy, pálivé papričky, různé zálivky a koření - je toho celkem dost. K tomu opět ovoce a zákusky. Mezi přílohami jsou obvykle i hranolky, nebo špagety, takže docela přesně víme, co si Filípek vybere. Já sahám po rýži, mase a různých salátech. Co nás vyloženě zklamalo byla nakládaná červená řepa - na tácu vypadá jako ta naše, ale poživatelná moc nebyla - skoro jako by ji naložili do čistého octa, ale ne toho našeho. I když tam vždy byla, už jsme si ji nikdy příště na talíř nedali. Zákusky jsou kapitola sama o sobě - věděl jsem předem že to bude samý pudink a až tady v souvislosti s tím, že tu příliš nepoužívají máslo to začalo dávat smysl - pudink dávají tam, kde všude u nás cpeme máslové krémy a umí s ním všemožná chuťová kouzla, takže jsme se třeba naučili, že výborná kombinace je posypat jej mletou skořicí. Po obědě jsme zkusili velký bazén - voda byla proti moři nezvykle studená. Moře bylo dopoledne jak kafe (až nás to zaskočilo) a tady v bazénu to muselo být tak 25 stupňů, na což si rozpálené tělo musí trochu víc zvyknout, ale nakonec to šlo. Ve 2 hodiny jsme se přesunuli k dětským bazénům, protože začala stříkat voda z hlavních skluzavek. Tobogány ale v provozu nebyly. Nahoru se šlo po točitých schodech a pod skluzavkami bylo 1.25m vody, takže nezbylo než aby tam jeden z nás stál a Filípka chytal, protože k okraji bazénu by asi zatím nedoplaval. Listí ve vodě ubylo, z okolí zmizelo úplně, takže bylo jasné, že obsluha zapracovala a je to běžně v provozu.



Filípek si vyhradil modrou skluzavku a na jinou nechodil. Nakonec už sotva pletl nohama a málem to skončilo špatně, protože mu na schodech nikdo nepomáhal, ozvaly se od schodů hlasité plechové zvuky zakončené pláčem, takže jsme s obavami pospíchali za skluzavky a ten náš šikula to po nějakém uklouznutí vzal po těch schodech parakotoulama dolů. Až na malinko pořezanej prst (asi od nějakého plechu kterými jsou schody pokryty) byl OK a dokonce i bez jakéhokoliv pozdějšího náznaku modřin. Dostal hned první pomoc v podobě něčeho sladkého na šok a šli jsme na pokoj si odpočinout. Večeře byla dost podobná obědu, snad jen přibyla výzdoba v podobě umělých labutí a ručně vyřezávaných melounů, který vévodil velmi povedený myšák Jerry.





Druhý den odpoledne nás čekalo setkání s delegátem. Filípek byl po pádu na pokoji s Janou, takže jsem vyrazil na schůzku sám. Delegát jak se ukázalo byl rozený moravák a docela komunikativní člověk, takže povyprávěl o místních zeměpisných zajímavostech, o hotelu, zvycích a zdejších možnostech, nabídl možnost příplatkových aktivit a k plánované návštěvě delfinária, které nabízeno nebylo (asi kvůli tomu, že je tak blízko) doplnil jedinou důležitou radu - být tam o hodinku dřív, abychom chytli dobrá místa. Bez zajímavosti nebyla ani informace, že v 10km vzdáleném městě má kontakt na českou zdravotní sestru spolupracující s česky mluvícím doktorem, kteří dokáží zajistit v případě potřeby odvoz do nemocnice i zpět na hotel. Naštěstí jsme toho využít nemuseli, ale bylo to dost uklidňující zjištění.

O bakšiši jsem kdesi četl, že to tu chodí tak, že základní plat zaměstnance hotelu je tak nízký, že stačí tak na úhradu bydlení a na zbytek se musí člověk hodně snažit aby to dostal v bakšiši. Celkem se dá předpokládat, že majitelé hotelu tlačí na nízkou mzdu a snaží se tak personál donutit, aby se o hosta dobře a s úsměvem postaral v očekávání něčeho navíc. To ovšem znamená, že cena za ubytování není úplnou cenou a že ti, kdo si stěžují na personál v tom směru, že se na ně mračil nebo byl nepříjemný a pomalý jsou ti, kdo nejspíš pro zlatku do kapsy za donesení matrace na pláž nesáhnou, protože je to přeci deklarováno jako služba zdarma a je to tedy v ceně. My se s jakýmkoliv negativním jednáním ze strany personálu nesetkali - možná proto, že jsme pro zlatku docela často sáhli - alespoň 2x-3x denně. Náš krátký výlet do vsi za hotelem nás ostatně usvědčil v tom, že turci žijí celkem střídmým životem, nevyhazují peníze za okázalosti a žijí z ruky do úst. Samozřejmě jsou zde kontrasty, kdy stojí vedle sebe honosná vila se zaparkovaným jeepem před bránou a historický domek s oprýskanou omítkou, rozpadajícím se plotem a zaparkovanou historickou obouchanou Ladou venku na silnici, které se ani silnice říkat nedá. Silnici jsme v tom smyslu v jakém ji známe u nás v této vesnici viděli snad jedinou jdoucí středem obce, jinak to byly bagrem nahrubo upravené a po dešti docela zablácené polňačky bez jakékoliv viditelné snahy upravit okolí aby to nějak pěkně vypadalo. Na střechách jsou téměř bez systémy ohřevu vody tvořené kovovými sudy napojenými na solární ohřívače, což je v těchto klimatických podmínkách určitě ideální a snižuje to náklady.





Pitná voda zde z kohoutku neteče - na běžné pití i čištění zubů je potřeba používat balenou. Jednu lahev jsme si koupili cestou z letiště do Hotelu a čepovali jsme si do ní po celou dobu pobytu z velkých 20-ti litrových barelů umístěných na několika místech po celém hotelu v klasickém stroji poskytujícím horkou a chlazenou vodu. Někdo měl i menší PETky a čepoval si tam ovocné šťávy z automatů, které nám ale moc nechutnaly. Zajímavé byly volně dostupné pípy s bílým a červeným vínem, kde bylo možné si do donesené sklenice či na místě dostupného polystyrenového termokelímku načepovat a odnést celkem chuťově dobré víno. V plážovém baru byla dostupná ještě jedna specialita - chlazené a permanentně promíchávané podmáslí.





Aby byl výčet jídla a pití úplný, nesmím zapomenout na malý altánek vedle dětských klouzaček, kam bylo skoro po celý den možné přijít a nechat si upéct na zvláštní kopulovité peci placku se sýrem. Seděla tu v tradičním muslimském oděvu zahalená žena, která tu měla bochánky těsta a dva druhy sýra. Velmi šikovně pomocí dřevěné tyčky uválela tenkou placku, polovinu posypala sýrem na požádání buď jednodruhově, nebo jako směs, přeložila na půl a velmi rychle opekla. Výsledek pak ještě nadvakrát přeložila a podávala zabalený v ubrousku. Ty placky byly opravdu vynikající a vždy tam někdo stál a čekal než mu je opeče.

Třetí den pobytu brzy ráno nás překvapila zamračená obloha. Je říjen, takže se taková situace dá předpokládat. Měli jsme v plánu některý den vyrazit do nedalekého delfinária, takže bylo rozhodnuto - dopoledne začíná program v 10:30, počasí je na absolvování show ideální, tak vyrazíme. Dopravu na takto krátké vzdálenosti zde zajišťují takové malé autobusy, kterým se říká dolmuše. Někde jsem četl, že je to spíše takové hromadné taxi které zastaví kdekoliv a pokud stojíte na zastávce, musíte si mávnout. Před hotelem byla zastávka, takže jsme se tam přesunuli. Přijíždějící autobus zdálky zablikal a zatroubil, čímž dal najevo že má volná místa, tak jsme mávli a už tam stál. Otevřel ale jen zadní dveře. Co jsme netušili a co nás docela překvapilo bylo, že místní tu umí naskakovat za jízdy, takže sotva jsme byli uvnitř (Jana přestala vyčuhovat zadními dveřmi), autobus se dal do pohybu a dveře zavíral až za jízdy. Filípek i Jana byli v té době ještě na shodech. Já se snažil dostat dopředu a dohodnout zastávku, což se tak nějak podařilo, nicméně jízda to byla zajímavá - lidé tu mávají kdekoliv, autobus (dolmuš) často jen přibrzdí, otevře dveře a naskakuje se za jízdy. Cestou zpět jsme dokonce zaregistrovali i samoplatbu, kdy řidič vystoupil kvůli většímu zavazadlu a cestující nastoupil, dal peníze na palubku a z držáku mincí který byl narvaný k prasknutí si vzal zpět. To by u nás fungovat nemohlo. My platili v cílové zastávce. Podle pásky na ruce si řidič přečetl kde jsme nastoupili a naúčtoval si 2.50€. Byli jsme tu hodně předčasně, takže po zakoupení vstupenek bylo spoustu času projít si krámky uvnitř areálu, dát si zmrzlinku a podívat se jak zazobaní rusové plavou s delfíny. Funguje tu půjčovna neoprénů a za "drobných" 100€ si můžete s delfíny taky zaplavat. Prostor se postupně plnil lidmi a mříží uzavřený průchod čelil občasnému návalu zvědavců, který vždy zmizel a zase se objevil. Pak se najednou lidi sesypali a natlačili na mříž a venku se to téměř vylidnilo. Byl čas taky si stoupnout do fronty, protože tohle už není jen pár zvědavců - to je fronta na první řadu sedadel. Připojili jsme se tedy a skoro půl hodiny čekali, než otevřou. Po otevření nastala bitva o sedačky v první řadě. Kdo přišel pozdě, měl smůlu. Uvaděči dávali pozor, aby se lidé nepřibližovali k zábradlí, protože pak již byl jen bazén s 5m hloubkou a trojicí delfínů. Show začala asi za 5 minut nástupem dvojice lachtanů, ovšem k našemu překvapení přímo mezi zábradlí a naše nohy, kde byla asi 1.5m ulička. Zde byly předváděny kousky jako tanec, líbání instruktora, stydění, vrčení, piruetky - vše podkresleno hudbou.



Fotoaparáty cvakaly, kamery běžely a na rozjezd to bylo opravdu fajn. Pak se lachtani ztratili, aby se znovu objevili s jedním přírůstkem vpředu za bazénem a předváděli další kousky.



Pak konečně byli na řadě delfíni - skoky obručemi, přes tyč, vyhazování cvičitelů na břeh, odrážení míčů do obecenstva, jízdy na delfínovi jako na surfu a kvanta dalších kousků.



Bylo to fajn a i když se Filípek často zabýval vším možným jen ne sledováním show, líbilo se nám to. Cesta zpět dolmušem byla pak o poznání klidnější (jiný řidič), takže jsme si trochu opravili náhled na tento způsob dopravy. Počasí nám dělalo pomyšlení, protože již cestou zpět mraky téměř zmizely jako by to bylo jen kvůli možnosti užít si delfinárium a pak hurá zpět do vody.

Další den byl opět pěkný a až večer přišla bouřka, která nás vyhnala o pár minut dřív od bazénu. Cestou na večeři pršelo, ale protože jsme se nikam nechystali, tak nám to nevadilo. Myslím, že to bylo tento den, kdy k nám dorazily informace o tom, že se něco děje ve vztahu Turecko - Sýrie. Na pokoji byly nějaké satelitní programy (většina v turečtině), ale byl tam i kanál ČT24 v češtině, což bylo super. Dozvěděli jsme se, že zřejmě na sebe přes hranici střílí, ovšem při vzdálenosti ve stovkách kilometrů od hranic to nevypadalo pro nás na nějak závažný problém. Přesto jsme po vyndání mobilů našli nezvednuté hovory od rodičů, takže jsme museli zavolat domů ať jsou v klidu. Sazby za hovory jsou z Turecka celkem baculaté - 42Kč za každou načatou minutu, takže když se mi podařilo zavolat a po ukončení hovoru mi to ukázalo 2:08, musel jsem se smát - vyúčtování po vteřinách by tedy bylo určitě lepší.





Další den ráno opět jako na objednávku bylo pod mrakem, což bylo znamení, že je čas opustit hotel a vydat se na odlov pár keší. Vezli jsme s sebou 3 travelbugy, které jsme plánovali někam umístit, takže to ani jinak nešlo. Vytáhl jsem mobil, zapnul navigaci jako obvykle bez mapy, takže jsme znali jen směr a vzdálenost k vybrané kešce a vyraziloi jsme. První jsme minuli, byť byla nejblíž, protože u ní byl jakýsi zmatený popis, že je špatně k nalezení a patrně umístěná jinde než by měla být. Další byla vzdušnou čarou asi 500m. První náhled na turecký venkov byl, že tu nemají silnice, jen nahrubo obagrované udusané cesty a na střechách každého domu at je to moderní vilka, nebo rozpadaící se chatrč je vždy držák se solárem a se zásobníky vody z obyčejných sudů. Kešku jsme našli hned. Byla celkem malá, takže se tam vešel maximálně 1 travelbug. Než jsme se u kešky otočili, už k nám mířil kdosi z nejbližšího domku. V ruce hasák (což vypadalo divně), ale místo očekávaného "co tady děláte" z něj vypadl dotaz, jestli jsme z Holandska. Po zjištění že jsme češi ukázal na mobil, utvrdil se že je to GPS a že jsme si jen tak vyrazili po místních keškách a zmizel. Asi hlídač kešky ? Nebo přímo její zakladatel ? Nějak jsme se z toho překvapení ani nezaptali. Pak přišla na řadu další krabička - ukazovalo to dalších 300m, ale v místní spleti podivných cest které často ani nikam pořádně nevedou to může znamenat klidně i kilometr, zvlášť když do nějaké takové uličky zalezete a zjistíte že na konci je sráz a musíte se vrátit a celé to obejít. Kešku jsme nakonec našli celkem v pohodě a jeden travelbug se do ní taky vešel. Museli jsme tedy na další. K ní to bylo ještě spletitější. Už to vypadalo, že je to k ní 15m, ale to bych musel být kamzík, takže opět obcházení a ani na druhé straně to nebylo úplně jednoduché - zase tu byl vodní příkop a muselo se najít kde je nejbližší mostek a po úzké pěšince jít mezi srázem a tím kanálem. Uff - travelbugy umístěny, tak teď kudy zpět. Když půjdeme tímto směrem, tak můžeme odlovit ještě jednu a dostaneme se na hlavní silnici. Nakonec to dopadlo tak, že jsme kešku minuli, protože podle šipky byla někde nahoře na skále a přístup bůhví odkud. Podél hlavní silnice to pak bylo asi 1.2km zpět k hotelu a protože objednávka pěkného počasí byla vyslyšena, dorazili jsme již za pěkného počasí, které nás zvalo přímo do vody.





Poslední den jsme opět strávili placatěním se kolem bazénů, klouzaček a na pláži - už žádné výlety, však se nám to krátí. Večer pak přišly mraky a ráno, kdy jsme předpokládali, že se naposledy vykoupeme v moři a v 11 hodin už budeme před hotelem čekat na odvoz na letiště nás probudil déšť. Čekali jsme, že nejpozději po snídani přestane pršet a vyčasí se, ale zlepšení přišlo až těsně před odjezdem, takže to skončilo tím, že jsme si pouštěli natočené video na pokoji. Při představě, že budeme startovat v bouřce nás trochu mrazilo, ale než jsme dorazili na letiště, byla téměř čistá obloha. Na místním letišti to mají s odbavením trochu jinak než u nás - nejdříve se prochází se všemi zavazadly rentgeny a skrze detekční rámy. Pak se člověk pohybuje v hale, kde může nakupovat, jíst a kde podá kufry a převezme letenky. Pak se jde nahoru k další sadě scannerů a procedura se opakuje jen s méně zavazadly, projde se pasovou kontrolou a jste v další hale, kde jsou opět krámky a kde se již čeká přímo na odlet. Předpokládali jsme nástup chobotem, takže jsme se porůznu courali, dali si zmrzlinku a pití a půl hodiny před odletem že si tedy zajdeme na wc a pak počkáme na to než nás pustí do letadla. Jenže chyba lávky - už cestou na wc byl prostor u gate nějak podezřele prázdný a byli jsme téměř poslední. K letadlu se jelo busem a měli jsme spolu s dalšími několika "opozdilci" téměř se dá říct soukromou linku. Na druhou stranu - když jsme se dostali k letadlu, nastupování stejně vázlo. Podle všeho nejdříve otevřeli zadní dveře kam se nahrnuli všichni a my i když jsme nastupovali již dveřmi předními, jsme čelili vnitřní protisměrné frontě ve které se našli i jedinci, kteří se potřebovali dostat do 2. řady sedadel. Po chvíli čekání konečně donastoupili zadními dveřmi i ti, co se potřebovali procpat dopředu a nám, co jsme nastupovali předními to uvolnilo uličku. Tohle fakt neměly letušky zmáknutý. Cesta zpět za denního světla proběhla v naprostém klidu včetně přistání a za chvilku jsme již vyzvedávali kufry a obvolávali rodiny že jsme v pořádku zpět. Cesta na parkoviště zabral opravdu jen pár minut, takže jsme za chvíli seděli v autě a frčeli domů.





Kdybych měl tuto dovolenou zhodnotit jako celek, tak bych řekl - super. Chtěli jsme pěkné počasí bez přehnaných teplot, čisté moře bez medůz, ježků, bordelu, písečnou pláž s pozvolným vstupem do vody, příjemné vlny, výhled na moře a hlavně klid od přehnaně hlučné hudby a ruchu, který si člověk nuceně užívá celý rok. Vše co jsme chtěli jsme dostali. Možná bych uzákonil, že cestovky nesmí inzerovat zájezd jako 8-mi denní, jestliže strávíte v reálu na místě jen 6 plných dnů a zbylé procestujete. To je ale bohužel realita dnešní doby a každý si to předem může spočítat, že to tak nějak bude. Osobně bych se sem kdykoliv vrátil, Filípek by taky určitě nebyl proti, jen Jana má takového toulavějšího a dobrodružnějšího ducha, protože říká, že by chtěla zkusit vždy něco nového, protože "co když to bude ještě lepší". Asi už stárnu a pohodlním a mám vidinu jak zase budu muset ležet hodiny v recenzích a katalozích a hledat něco co by nám mohlo vyhovovat.

Sdílet

Submit to FacebookSubmit to Google BookmarksSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn

Komentáře   

0 #1 dovolená Alanyadovolená Alanya 2014-09-10 17:47
Pro mě je Alanya považována za nejlepší destinaci pro dovolenou obecně.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit