Hlavní stránka

Jmenuji se Filípek a můj příchod na svět nebyl právě jednoduchý. Ani první týdny života jsem si zrovna neužíval a o tom všem je tento můj první článek.



Narodil jsem se 14.2.2009 po 16-ti hodinovém vyvolávaném porodu. Nechtělo se mi ven a museli mi pomáhat. Když jsem konečně přišel na denní světlo, byl už jsem trochu přidušený, modrý, ale když mi odsáli nepořádek z pusy a nosu, začal jsem si dýchat sám a barva se do minuty změnila na růžovou. A tady začalo moje trápení, za které mohou hlavně lékaři Hořovické nemocnice.

Následkem přidušení se pH mé krve (tato hodnota byla celkem rychle k dispozici z vyšetření ASTRUP pupečníkové krve) dostalo na 7.02, což je katastrofální hodnota. Lékaři ale nic nedělali a nechali mě v tom plácat. Šoupli mě do inkubátoru, přidali kyslík a zahřívali a zahřívat v takové situaci také není správný postup. Ačkoliv jsem nečural, dostal jsem příkrm (taky špatně) a když se mi následkem špatného pH krve, které se dá celkem snadno srovnat léky po 30-ti hodinách začalo hroutit vnitřní prostředí a dostal jsem křeče, konečně mi zavolali odvoz do Prahy, kam mě měli poslat už dávno. Když lékař převozového vozu poptával můj tlak, nebyli mu schopni říct nic jiného, než že na to nejsou vybavení (pravděpodobně na té nové neonatologii kde mě 30 hodin sušili ještě nevěděli kde co mají, nebo neumí ani změřit tlak).

Lékaři Pražské JIRP (Jednotka Intenzivní a Resuscitační Péče) se mě ujali, dali mi potřebné infuze a léky, snížili mi trochu teplotu a když pak další den dorazili rodiče, veškerá pochybení Hořovické nemocnice jim podrobně vysvětlili. Během pár dnů pobytu se můj stav příliš nezlepšil – přivezli mě vážně až příliš pozdě, takže začaly selhávat ledviny, játra, krevní oběh, museli mě napojit na „ventilátor“, který mi pomáhal dýchat a samozřejmě do mě cpali léky každou volnou žílou. Díky rozvratu vnitřního prostředí se přidala i nějaká ta infekce. Bylo mi vážně ouvej.



Pak, asi tak po týdnu přišlo mírné zlepšení. Začali mi vysazovat některé léky a probouzet mě. První odpojení z „ventilátoru“ jsem vydržel asi půl dne. Dýchat si sám – to bylo v mém stavu opravdu náročné, takže mě znovu zaintubovali a čekalo se až naberu sílu.

Jednou takhle k ránu jsem se začal budit a ta trubička v puse už mě vážně začala otravovat a nikdo se neměl k tomu aby mě jí zbavil, tak jsem se extuboval sám – prostě jsem si jí vytáhl a bylo to. Doktor mi to nakonec schválil a od té doby už se to jen zlepšovalo.



Rodiče za mnou jezdili každý den a mohli sledovat, jak mizí dávkovač za dávkovačem, kanyla za kanylou, přístroj za přístrojem, až mi zůstala jen poslední hadička na hlavičce, do které mi ještě dávali antibiotika.

Rodiče čekali, že mi sem každým dne ubytují maminku, aby se o mě mohla začít starat a tak s sebou vozili v kufru auta tašku s věcmi. Den před tím, než mamince řekli, že se může nastěhovat jim tu tašku z auta samozřejmě ukradli – asi někdo potřeboval noční košile, tepláky, nebo síťované poporodní spoďáry. Maminka se nastěhovala a začala mě chodit přebalovat a krmit. Ještě mi sledovali tep a množství kyslíku v krvi, protože když mi dali napít poprvé z láhve, byla to taková bašta, že jsem z toho zapomněl dýchat a museli podle přístrojů včas krmení přerušovat. Nějaký ten den trvalo, než jsem přišel na to, že se dá současně polykat a dýchat.



To už jsem byl v postýlce a oblečený a maminka si mě převezla k sobě na pokoj. Kojení jsem striktně odmítal (a odmítám dodnes), protože z flašky to je taková pohodička a klídek, takže maminka měla pořádně tvrdej režim – přebalit, ohřát mlíčko, nakrmit, uspat (už to dá více než hodinu) a pak více než hodinu odsávat odsávačkou mlíčko, aby se příliš netenčily naspořené zásoby. A to se jí k tomu ještě přidala mastitida, takže to všechno absolvovala v horečce střídající se se zimnicí. To vše se muselo opakovat v pravidelných 3 hodinových intervalech, takže vůbec netuším, kdy spala. Mimochodem – tu mastitidu absolvovala maminka 2x za sebou, protože ji v Hořovické nemocnici napsali naprosto nevhodná antibiotika, které to jen pošolichala a po jejich dobrání se to vrátilo hned zpět.



A pak to přišlo – jede se domů. To bylo radosti. Vyšetření neurologa, sono, EEG, ani magnetická rezonance hlavičky kterou jsem absolvoval v anestézii neodhalily nic, co by značilo nějaké zásadní trvalé následky, nicméně rodiče byli upozorněni, že záruku na to nelze dát a lecos se ještě může objevit. V době psaní tohoto článku jsem na jednom z vyšetření na které ještě musím jezdit – testují mi sluch (takže elektrody na hlavičku, uspat – to není jednoduché) a pak budou zkoušet, jak na kterou stranu slyším (sám bych jim to těžko popisoval). Ještě mě dneska čeká oční vyšetření a časem ještě pár dalších – hlavně neurologických. Snad to všechno dobře dopadne. No sláva – sluch uznali v naprostém pořádku a že vidím docela dobře vím sám – pořád něco sleduju.



Na závěr bych rád poděkoval i za své rodiče lékařům a sestrám Pražské JIRP na Karlově, kde mě po těch chybách Hořovické nemocnice dali do kupy. Je obrovské štěstí, že takové zařízení existuje – ležel jsem tu s několika dalšími kamarády – většinou to byli nedonošenci, nebo děti s nějakou infekcí z porodních cest. Vybavení je tu neskutečně drahé a důležité a je neuvěřitelné, že většina je financována ze sbírek lidí a ne ze zdravotního pojištění, které kryje jen 98% následných provozních nákladů. Já až vyrostu a potkám někde na ulici lidi, kteří prodávají plastová srdíčka na klopu s logem nadace „Život dětem“, budu už vědět, že když se zastavím a srdíčko si koupím, půjde výtěžek právě na tato zařízení JIRP, kterých je u nás pouze několik. A rodiče to už vědí taky a myslím, že jich koupí celou náruč.

Sdílet

Submit to FacebookSubmit to Google BookmarksSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn

Komentáře   

0 #3 krista šámalová zakladní škola 2011-03-28 06:23
ahojik vlasto filipek je krásny a určite vám bude dělat jenom radost. proč píšu bude totiž srazik po 25letech pokud budeš mit zájem nás videt tak 23.dubna v 17.00. v jílovém na nabřeži v zeleném dome krásna restaurace.Uvid iš zase své spolužaky. MĚJ SE HEZKY . KRISTA. PODIVEJ SE NA SPOLUŽAKY . ČUSIK.
Citovat
0 #2 ReHanka 2011-03-15 14:35
Na Karlově mi také před 23,5 lety zachránili syna po chybě lékařů na Mělníku. Bohužel jsem se nevyhnuli menšímu postižení. Ale je zázrak, že syn po obrně chodí a tak si nemůžu vůbec stěžovat, jiní dopadli hůře.
Citovat
0 #1 Krásný klukSimča 2009-05-17 23:08
Máte opravdu krásného chlapečka, hodně štěstí a hlavně zdravíčka do další části Vašeho i jeho života.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit